od Táborem, ukryté lidským zrakům, se nachází v lese malé jezírko. Jeho voda je odrazem okolních stromů zbarvena tmavozeleně až černě. Lidé si vypravují o jeho veliké hloubce. Dívá-li se někdo chvíli do hlubiny, neubrání se pocitu úzkosti a rád opouští místo, které v sobě skrývá něco tajemného.
Do těchto míst si zašel dědeček Rudolfů z blízké Železnice, aby v lese nalámal suché větve. Za chvíli měl otep hotovou. Přes rameno si přehodil provaz, pravicí uchopil hák a chystal se vstát.Vtom ucítil, jako by mu někdo skočil na otep. Ještě že se zachytil volnou rukou stromu, jinak by byl upadl. Ohlédl se dozadu, ale nikoho neviděl. „Nalámal jsem dnes asi na dva dny,“ pomyslel si a kráčel domů. Cestou musel několikrát odpočívat, pot se mu jen řinul po tváři, ale nalámanou souš přece jen zahazovat nechtěl. Tak doklopýtal až na dvorek, shodil otep na zem a zhluboka si oddechl. Ale v tu chvíli uslyšel za sebou chechot. Ohlédl se a spatřil vodníka, který se mu posmíval: „To ses pronesl!“ A než se dědeček vzpamatoval, byl mužíček ten tam.
Příští týden šel dědeček zase na dříví. Něco ho lákalo, aby zašel opět k jezírku. Dával si ale tentokrát pozor. Když chtěl vzít otep na záda, spatřil vodníka, jak vystupuje z tůně pod lískovým keřem a chystá se mu opět skočit na otep. Ale dědeček na nic nečekal, uchopil dlouhý hák a udeřil jím vodníka do hlavy. Bezvládně se skácel mužíček do vody, která se hned zbarvila krví. Od té doby se prý již nikomu neukázal.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji