O Hrubé Skále

rostřed Českého ráje stával od dávných dob na skále pevný hrad, který se podobal hnízdu dravých ptáků. (Říkalo se mu Hrubá Skála. Podle pověsti byl za časů českého krále Přemysla Otakara I. pánem hradu Beneš Heřmanóv. V té době se do Čech valil od severu proud ozbrojených Sasů. Zatímco zemi hrozila válka, vedl Beneš Heřmanóv jiný boj ve své rodině. Jeho dcera Svatava dorostla do věku nevěst a její krása a dobré srdce k ní přitahovaly Vojmila, syna pána ze Zbiroha. Ale pan Beneš z Hrubé Skály se s pánem ze Zbiroha rozešel ve zlém. Nepřál proto jeho synu. Marně se však snažil přetnout pouta, která Svatavu s Vojmilem svazovala. A tak zatímco se nepřítel stále víc přibližoval, oni mysleli na lásku a posílali si vzkazy po oddaném služebníkovi, kterého nikdo z takové služby nepodezíral.

A to už dosáhli Sasové Trosek a valili se k Hrubé Skále. Beneš Heřmanóv se přichystal k obraně. Shromáždil pod hradem své lidi i lid spřátelených rytířů a vyčkával. Netrvalo dlouho a přiběhli zvědové od cesty ku Praze a oznamovali, že Sasové jsou tu. Obě vojska se srazila. Sasů je zlověstné mračno a české zástupy musí bojovat dvojnásob těžce. Beneš Heřmanóv obklíčen vlnami Sasů se brání z posledních sil. Už slábnou síly všem Čechům a Sasové cítí, že přes hrozné ztráty se kloní vítězství na jejich stranu. Náhle se otevře les a z jeho zelených bran vyrazí jezdci v černém odění, svěží a s tasenou zbrani. Vrhnou se na Sasy a rázem rozhodnou bitvu. Rytíř, který je vede, si prosekává cestu nepřáteli přímo k Benešovi z Hrubé Skály, (který je ve zlé tísni. Osvobodí ho ze sevření nepřátel a vyvede na bezpečné místo. V tom přicválá na koni sasský jezdec a zvedne na pana Beneše meč. Neznámý rytíř však zachytí ránu a Sasův meč nasekne přilbu. Ale to už Sasové prchají přes lesy a pole. Bitvu prohráli.

Beneš Heřmanóv se rozhlíží po svém zachránci. Ale kde jsou černě odění bojovníci a kde je ten, který je vedl? Lesy ztichly a zavřely se nad houfem zachránců, kteří rozhodli bitvu.

Ale Svatava věděla, kdo přišel jejímu otci v nouzi na pomoc. Bála se jen prozradit jméno zachránce.

Beneš Heřmanóv dal pak vystrojit na svém hradě hodokvas pro všechny své přátele a spojence a vyhlásil, že ten z bojovníků, který nastavil vlastní hlavu a přilbou zachytil osudnou ránu, nemá zůstat bez odměny. A jestli je svobodný, dá mu za ženu svou dceru.

Tak dlouho lovil pan Beneš pravdu, až vylovil lež. (Přihlásil se mu nějaký mládenec s proseknutou přilbou a hradní pán jej s velkými díky přijal jako svého zachránce. Posadil jej na čestné místo, sám mu předkládal nejlepší kusy masa a naléval víno. Mládenec přízně hradního pána využíval. Ucházel se i o ruku Svatavy, která mu podle slibu pana Beneše patřila.

„Pohled‘,“ oslovil Svatavu pan Beneš, „to je tvůj ženich,“ a ukázal na mládence s proseknutou přilbou. „Statečnějšího sotva najdeš. Ještě tento týden vystrojím slavnou svatbu.“

Svatava se ulekla. Málem by byla vykřikla, že otce zachránil ‚Vojmil a že mládenec lže. Ale pak řekla odhodlaně: „Než toho tady, raději se nikdy nevdám.“ Popuzen vstal Beneš Heřmanóv prudce od stolu, až se skácela na stolní desce konvice a víno z ní teklo jako krev.

„Je to mé přání,“ zvolal. Svatava stála mlčky se slzami v očích.

Otec pokynul a přiběhly stráže. Na rozkaz pána odvedly Svatavu do nejhlubšího vězení hradu. A bylo to vězení vtesané do skály, chladné a vlhké a den i noc se tu vlekly v šeru, neboť okénko bylo malé, jen jako když pukne skála.

Po sedm dní sem chodíval otec za dcerou a žádal ji, aby ho poslechla a mládence si vzala za muže. Po sedm dní mu dcera odpovídala: „Nemohu si ho vzít.“

Sedmého dne večer rozhodl Beneš Heřmanóv, že dá svou dceru zazdít. Za svitu pochodní nanosili služebníci kámen a zazdili vězení se Svatavou. Svatavě ubývá ve džbánu voda. S pláčem se loučí se světem. Naposled vzhlédne k úzkému oknu a zahlédne jedinou hvězdu. Zahlédne hvězdu a zaslechne hlas: „Svatavo, neměj strach, už jsem ti blízko.“ Svatava je zmatená, neví, kdo k ní promlouvá. „To jsem já, Vojmil,“ ozve se znovu a v okně se ukáže stín lidské hlavy.

Po srázné skále se vyšplhal Vojmil až k hradnímu vězení. Uvazuje provaz a vylamuje kus za kusem pískovcový balvan okolo okénka. Už může podat Svatavě ruku, už slyší radostně bít její srdce. Tiskne ji k sobě a spouští se s ní po provaze do hluboké rokle.

Jen se dotkne patami mechu a složí do trávy zesláblou Svatavu, vyhrnou se z mladého doubí ozbrojenci hradního pána a Beneš Heřmanóv předstoupí před Svatavu a Vojmila.
„Posviť mi,“ rozkáže muži s pochodní a prohlíží si únosce své dcery. Vidí Vojmila v černém odění a vidí šrám na jeho čele. Vidí Svatavu klečící v trávě a poznání a lítost mu nedovolí promluvit.

V tichém průvodu se vrátí všichni na Hrubou Skálu a mládenec – podvodník kolem nich proběhne a ztratí se v lese.

A pak byla slavná svatba Vojmila se Svatavou a na hradě bylo světel, až zářil, jako by hořel. A všechna ta záře svítí podnes na cestu těm, kdo se mají tak rádi, že ani skála jejich lásku nezastaví.


Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji