rad Pecka, jenž povstal přičiněním čarodějné báby, byl ze dřeva a bydlil tam nějaký pán závistivého srdce. Nepřál svým sousedům, že mají krásná kamenná sídla, sám však že musí bydliti v dřevěné tvrzi jako nějaký praobyčejný zeman. Kdykoliv za jasných dnů spatřil honosné kumburské nebo bradlecké věže, vždy ho píchlo.
„Mají-li moji sousedé takové krásné mohutné hrady, proč bych také neměl na stavbu pomýšleti?“ říkal si, ale když se mu vrátila rozvaha, musil si přiznati, že má na to hubený měšec a málo robotníků, kteří by pro něho lámali kámen, vozili stavivo a práce prováděli. I chodil jako tělo bez duše, nic ho netěšilo. Jednoho dne mu přišlo do hlavy, že slýchával, jak lidem ochotně v takových nesnázích přicházejí pekelníci na pomoc, když se jim s tělem i duší po smrti odevzdají.
„Věru, že bych se dal také čertům zapsat, kdybych věděl, že místo téhle staré rachotiny mi postaví pořádný hrad,“ myslil si. Brzy potom přišla bouřka. Klikaté blesky přes tu chvíli rozčísly oblohu, nebe se otvíralo, hromy rachotily, až se země třásla, nikdo nemohl zamhouřiti oka, ani peckovský pán. I přemýšlel, je-li to pravda, že by mohl s ďábelskou pomocí provésti stavbu svého nového sídla.
Najednou prásk – nová strašlivá rána, až se stavení v základech zakymácelo a ve starých krovech zapraskalo. Kde se vzal tu se vzal stojí před milým pánem sám kníže pekel a příšerně brblá:
„Zapíšeš-li se mi vlastní krví, že jsi můj s duší i tělem, zbuduji na tomto vrchu hrad, že mu daleko široko rovno nebude.“
„A kdy bys tu stavbu provedl?“ ptá se pán.
„Ach, to je pro mne maličkost,“ vypjal hrdě svá chlupatá prsa pekelný vládce, „má chasa by to pořídila za jedinou noc.“ „Není možná,“ divil se pán.
„Přesvědčíš se,“ pravil satanáš, „nebude-li hrad státi od sklepů až po nejvyšší věž prve nežli kohout třikrát zakokrhá, bude naše smlouva neplatná.“
I nerozmýšlel se peckovský pán a namočiv si brkové pero do vlastní krve potvrdil smlouvu svým podpisem.
„Zítra po západu slunce začneme svou práci,“ pravil ten zlý spokojeně a zmizel.
Druhého dne, sotva se zešeřilo, nastal v povětří okolo Pecky divoký tanec.
„To se snad čerti žení,“ říkali lidé a zalezli do svých stavení, nikdo ani hlavy nevystrčil. Čerti se neženili – hrad stavěli. Lítali o překot pro balvany a dělali takový rámus, že lidé nemyslili jinak, nežli že nastává soudný den. Však i peckovskému pánu z toho bylo úzko. Za dne teprve mu padlo těžce na svědomí, co učinil, že svou nesmrtelnou duši zapsal rohatým. Zbývala mu jediná naděje, že ďábel hradu nedostaví včas. I padl na kolena a vroucně prosil Boha, aby to satanské dílo překazil a zachránil jeho duši pro věčnost.
Satanovi černí poddaní se zatím činili, div se nepotrhali. Čert, když chce, to je panečku pracant! Kde jaký vhodný balvan po okolí, všecko ti rarachové sebrali, do měchů nacpali a s větrem o závod nosili na Pecku. Hrad zázračně rostl a bylo viděti, že bude krásný, jenže pána už netěšil.
Zbývalo vyhnati jen malý kousek věže, když kohout po druhé budil. Ďábel stavitel čekal na poslední měch kamení, který měl jeden lucihnát přivléci z Bělohradska. Čekal, díval se k lesu, mohl si oči vyhledět – ale čertiska nikde. Stala se mu cestou nehoda. Jak se pustil přes Kulatý vrch, těžký náklad ho táhl k zemi i uvázl o snět. Měch se roztrhl a kamení se rozsypalo. Ten zlý klel, až sírou vonělo a zemi těžko bylo, ale nic platno – balvany se koulely, nechť se jakkoli snažil díru sevříti pazoury. Od té doby je na Odnoži tolik balvanů.
Než se dostal běs ke hradu, zbylo mu tak málo nákladu, že s tím nechtěl knížeti pekel na oči. Vtom se ozvalo zdola od jedné chalupy po třetí: „Kykyryký!“ Znělo to vítězně, jako by pták věděl, že svým hlasem pomáhá lidské duši. Všichni nedobří zmizeli jako pára a s nimi se propadlo i jejich dílo. Kníže temnoty sázku prohrál.
Nad hájenkou v Hůře je dosud kámen, který tenkráte čerchmant nesl na rameni, když se mu pytel protrhl. Je do něho vytištěno jeho rámě a pazour.
Čert pěkně odskákal, že jeho vinou vládce ztratil svou kořist. Musil zůstati na zemi a sloužiti v nedalekém mlýně. Luciper ho zrovna tam poslal, protože věděl, že ho bude mlynář proháněti a nic mu nesleví. Rarach dělal, co mohl, ale milý pan otec byl kos, pořád si něco nového vymýšlel, co bylo i ďasu nesnadno provésti. Konečně ho čertovy služby omrzely a byl by mu rád viděl paty, proto ho poslal na Odnož, aby tam z balvanu vysekal mlýnský kámen.
Čertisko šlo, ale když se dalo do práce, vidělo, že to není jen tak. Všecky balvany byly jako z ocele a nechť vybíral jak vybíral, měkčího nenašel. I jal se přisekávati ten, který se mu zdál nejvhodnější, ale dláto se mu hned otupilo. Musil na Horní Javoří do kovárny a potom znovu a znovu. Byl již všecek udýchán a upachtěn a práce neubývalo. Teprve před večerem měl horní plochu běhounu jakž takž osekánu. Slunce zapadalo, když se dal do práce na obvodu, i dostal vztek a mlátil do dláta takovou silou, že se mu rozlétlo na dva kusy.
„Tohle by žádný čert nedokázal udělat,“ odplivl si a funěl, až se stromy na celé Hůře ohýbaly. Chvilku sedí rohatý pracovník na balvanu, přemýšlí, co počít a potom si povídá:
„Nechť bude jak bude, ale do mlýna se již nevrátím.“ Také se ho tam už nedočkali. Snad se vrátil do pekelné říše a satanáš ho vzal na milost. Pod Malou skalou nedaleko Javoří si lidé doposud ukazují na poloobdělaný kámen z tvrdého slepence.
Zpracováno podle:
Leontina Mašínová (1941): Staré pověsti a legendy