Arnoštův kříž

noho práce dalo císaři Karlu IV., než obnovil v Čechách mír a bezpečnost a zavedl pořádek. Strach a nejistota vládly tenkrát i v kraji kolem Jičína a hory Tábora. V hlubokých lesích se skrývaly loupežné roty, přepadaly kupce a obíraly je o majetek. Nebylo-li dost bohatého lupu na stezkách v lesích, útočily tlupy i na pokojný lid ve vsích a městech. Vybíjely stavení, odváděly dobytek a zanechávaly za sebou hroznou spoušť a požáry.

Tenkrát došla zpráva o násilí a loupežích až k Arnoštu z Pardubic, v té době již pražskému arcibiskupovi. Rota zbojníků vpadla i na jeho statek ve Starých Hradech a způsobila mu značné škody. Vydal se tedy na apoštolskou cestu do končin kolem Tábora. Vzal do ruky kříž s umučeným Spasitelem, který sám vyřezal, svolal k sobě lid z celého jičínského kraje, pozdravil jej a pravil: „Pokoj vám! Ani vlas nespadne z vaší hlavy bez vůle Otce nebeského.“ Pokynul křížem ustrašeným lidem a vyzval je, aby ho následovali. Dav stoupal vzhůru na Tábor, modlil se a zpíval mohutným hlasem, který se pochmurně nesl hlubokými lesy. Když dostoupili na vrchol, pověsil Arnošt kříž na strom a požehnal kraji i lidu. Prosil Boha o mír a pokoj, prosil o odpuštění za provinilé.

Brzy nato vtrhl do lesů se svým vojskem rytíř Zdeněk. Před nimi vlál prapor a na něm kříž Spasitele. Mezi vojáky a lapky se strhl krutý boj. Mnoho loupežníků po lítém zápolení padlo a zbytek se dal na zmatený útěk. Za toto vítězství dostal rytíř Zdeněk z Lomnice od císaře hrad a nad svatým křížem na Táboře postavil dřevěnou kapli. Lupiči zmizeli a kraj si oddechl. Ale ne nadlouho.

V zemi se rozpoutala strašná válka. Požáry a plenění byly na denním pořádku. V ten čas jedna rota přitáhla až na Tábor s úmyslem zmocnit se kříže, který byl daleko široko vyhlášený. Když jej nenalezla, zapálila v hněvu dřevěnou kapli. Kam se však kříž poděl, nikdo nevěděl.

V dobách, kdy ve Valdicích v nádherném klášteře pobývali kartuziáni, bývalo vidět nad horou jasnou zář a tajemná světla. Shromáždili tedy otcové valdické kartuzie mnoho lidí a táhli za zpěvu a modliteb na horu Tábor. Zatímco lidé poklekli pod širým nebem na temeni hory, kráčeli otcové k hromadě kamení, nad kterou plálo ono tajemné světlo. Když rozhrnuli hromadu, našli kříž zářící svatou září. Kříž, o němž se v kraji od nepaměti povídalo, ale nikdo nevěděl, kam se ztratil. Bylo mnoho radosti z jeho nalezení. Mnichové jej vzali do valdického kláštera, kde jej vystavili na oltáři.

Na Tábor jej vrátili, až když tam byl postaven nový chrám. Ale vyžádali si na památku alespoň část – dřevo kříže. Spasitelovo tělo přenesli na nový kříž z fíkového dřeva. Mnoho lidí pak přicházelo v poutní dny o svatodušních svátcích na horu, aby se mu poklonili. Nejvíce jich bylo prý v roce 1751, kdy se na obrovské pouti shromáždilo 12 000 lidí.


Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji