Pověst o drahokamech na Kozákově (nezkrácená verze)

yšel si jednou kozákovský hajný Šimon Staněk na obhlídku. Pěkně bylo, svěží větřík vanul a z Kozákova bylo do kraje daleko vidět. Když prošel celým lesem a nikde žádné nepravosti neshledal, usadil se u Studánky, které se říká Radostná. Hlad se ozval a milý hajný sáhl do torby a vyňal přesnídávku. Ukrajuje tak chleba, nožem na skývy sýr tvrdý přidává, který mu žena připravila, když tu za sebou zaslechne v houštině nějaký šustot. Pomyslil si, že je to snad nějaký pytlák, který mu o život ukládá. Sáhl rychle po zbrani a otočil se.

Ale nebyl to pytlák. Z houštiny vyšel nějaký člověk, tmavě oděný, v němž hajný hned poznal cizince. A potvrdilo se mu to, když neznámý naň promluvil. Lámal češtinu až běda, a stěží vyrozuměl, že cizinec by potřeboval jeho pomoci. Více tak vyrozuměl z čilých pohybů rukou, nežli z jeho řeči. Že však vypadal jinak docela slušně, hajný se zvedl, a že měl již po obchůzce, cizince následoval.

Šli chvilku lesem, až přišli k opuštěnému lomu. Co se hajný pamatoval, nikdy se v něm nepracovalo. Zarůstal šípkovím i drobnými jehličinami, voda stékala po jeho úbočí a klidno a ticho tu bylo. Jen chvílemi ozvalo se nad lesem zaskřehotání dravého ptáka, kroužícího nad lesem a hledajícího oběť.

Když vešel hajný s cizincem do mlází, vroubícího lom, zvedli se na kraji dvě mužské postavy, a pokročily jim vstříc. Byli to cizinci jako průvodce hajného, a zřejmě byli potěšeni, že jejich druh přivádí posilu. Jeden z nich se shýbl k zemi, zvedl nějaký pytel a svinutý provaz, který mu ležel u nohou, a všichni čtyři se brali do lomu.

Bylo vidět, že se tu vyznali. Když přišli k hustému křoví, přiléhajícímu ke skalní stěně, poodhrnul jeden z cizinců křovisko. Zazela na ně černá díra, tratící se někde do nedozírna v zemi. Jeden z cizinců, kterému ostatní říkali Beppo, udělal na konci provazu smyčku, kterou si navlékl přes hlavu a ramena, přehodil si přes rameno dvojitý pytel, v němž to zachrastilo nějakým nářadím,a rozkřesav křesadlo, zapálil jím kahan, který si hákem zavěsil na prsa. Podal provaz hajnému a jeho průvodci, usedl na okraj díry a oba muži jej nyní zvolna spouštěli do tmavé jámy. Brzy jim zmizel s očí. Za chvíli ucítili nahoře zatahání za provaz, vytáhli jej na horu prázdný, a nyní druhý cizinec, Benito zvaný, následoval svého druha. I ten brzy zmizel v propasti na pohled bezedné. Pak hajný i jeho průvodce usedli u jámy a čekali. Cizinec vyňal z kožené brašny maso nějaké vyuzené i lahvici vína slámou opletenou, nakrájel maso, chléb nalámal bílý, tenký, jakého hajný nikdy neviděl. Sám část si vzal, mocně si z lahvice zavdal a hajnému podal. Nemusil mu dvakrát říkat, hajný si rád přihnul, ale tak dobrého vína ještě nepil.

Zezdola z propasti bylo jen chvílemi slyšet cinkání železných nástrojů o skálu a rachot kamení. Po chvíli kdosi zezdola zavolal. Hajného průvodce, kterému přátelé Gioachino říkali, se nahnul nad propast a zavolal cosi dolů. Ozval se mu jeden z druhů, řekl mu asi něco radostného. Gioachino si sedl, opřel se o strom a zpíval si tiše mezi zuby písničku jakousi veselou cizím jazykem a úsměvně se na hajného zubil. Teprve tehdy si hajný všiml, že cizinec má v pravém uchu náušničku zlatou, když zasvítila v poledním slunci. Víno naň účinkovalo, za chvíli pocítil, jak jej víčka tlačí a po několika marných pokusech o bdění konečně usnul.

Probudil se až tehdy, když jím cizinec lomcoval, ukazuje, že musí společně něco z díry vytáhnout. Táhli, bylo to těžší nežli oba cizincově, které před nějakou dobou dolů spouštěli. Na konci provazu se konečně objevil velký kožený pytel, plný kamení. Po něm pak postupně vytáhli oba cizince, v tváři sice unavené, ale vesele a spokojeně se usmívající.

Gioachino sáhl do kapsy, vyňal lesknouti se tolar a podal jej hajnému. Na ústa prst si položil, naznačuje, že nic nemá povídat o tom, co tu viděl a lámaně mu řekl, že aby jen přišel za týden zase tam ke studánce, že prý ho snad budou potřebovat a že mu lépe zaplatí nežli dnes. A pak jen rukou mávl, aby už šel a aby se zbytečně neohlížel.

Cestou prohlížel si hajný peníz. Byl to poctivý tolar stříbrný a ten byl důkazem toho, že se to všechno hajnému nezdálo. Schoval jej až na dno míšku na prach a nic o tom ženě neřekl, ač pozorovala, že něco mužovi hlavou vrtá a hleděla všemi možnými ženskými úskoky to z něho vytáhnout.

Když se týden s týdnem sešel, hajný sebral pušku, váček s prachem a hajdy na Kozákov k Radostné studánce. Čekal, že se tam setká s cizincem, ale jaké bylo jeho podivení, když tam nikdo nebyl. „Zpozdil se asi!“ pomyslil si hajný a usedl u studánky. Bylo ticho, stromy jemně šuměly, jako když na housličky hraje, jaký div, že hajný pojednou usnul. Jak dlouho spal, nevěděl. Vzbudil se, až když zaslechl nějaký šustot. Otevře oči a vidí, že se proti němu žene z blízkého houští kozel.

Byl to kozel; že hajný takového neviděl, veliký jako pěkné tele. Hajný chtěl sáhnout po holi, aby černého kozla zahnal, ale ten byl rychlejší, nabral hajného, že sotva stačil se chytit jeho rohů. A už s ním letěl kamsi houštinou ke skalní stěně, do níž vedla nějaká chodba. Hajný jen se modlil strachy, aby si o nízký strop chodby hlavu nesrazil. Konečně se chodba končila v síni jakési prostrannější, v níž stál cizinec z minulého týdne. Usmíval se a podával hajnému ruku.

Hajný se postavil na nohy a hřbetem ruky ještě otíral hojný pot s čela. A tu cizinec už ho zval, aby šel dále. Kratší chodbičkou přišli do větší sluje, dost dobře světlem mnoha kahanů osvětlené. Podle stěn stály tu dřevěné lavice a na nich na ošatkách kamení všelijakého drahého, ještě neleštěného. Cizinec do leckteré ošatky sáhl, kámen ke světlu kahanu pozvedl a prohlížel, zálibně hlavou pokyvuje.

Pak šli dále chodbou a tam cizinec jedny dveře hrubé otevřel a vešli do dlouhé místnosti. Hajný užasl. U stolů tu seděli chlapíci černovlasí čtyři a šlapáním každý z nich roztáčel kotouč brusu. Na dřevěné tyčce měli zalepen kámen, který k brusu co chvíli přidržovali, zase prohlíželi, otáčeli a znovu k brusu přikládali. Cizinec Gioachino sáhl do přihrádky ve stolku jednoho z nich a vyňal z ní hrst kamenů. Hajný až hvízdl údivem. Kameny byly jasné jako kapky krve a do drobných políček umně vybroušené. Konečně zašel hajný se svým průvodcem do menší jeskyně čtyřhranné, osvětlené velkou tepanou lampou, visící od stropu. Podle stěny stály tu truhličky menší i větší a když jednu z nich cizinec otevřel jen namátkou a sáhl do ní, udivil se hajný přehršli zelenavých kamenů, které s dlaně cizincovy spadaly do truhličky. Cizinec pak otevřel i jinou truhlu, větší, a z ní vyndal měšec kožený hrubě veliký a těžký. Podal jej hajnému a ještě posunky více, nežli slovy naznačoval mu svoje díky. Pak jej vyvedl zase do skalní chodby, kde jej černý kozel uchytil na rohy a vynesl na světlo boží.

Jako zmámený seděl hajný u Radostné studánky. Slunce už zapadalo a hajný si uvědomil, že v podzemí strávil celý den. Poté nahlédl do měšce a dech se v něm zatajil. Měšec byl až do vrchu plný poctivých českých dukátů. Zvedl se a zvolna kráčel k domovu. Když stanul na dvorku, vyběhla mu žena vstříc a s pláčem se mu pověsila kolem krku: „Už jsem si myslila, že tě nikdy neuvidím,“ přiznávala. „Celý týden jsme tě marně hledali po celém hájemství.“ Hajný vrtěl hlavou, ani pochopit nemohl, že by tohle bylo možné. Když však ženě ukázal měšec plný dukátů, zaradovala se velice. V příštích pak dnech zašel hajný k pánovi a požádal ho, aby ho ze služby propustil. Zdědil prý po tetě nějaké peníze a rád by si zakoupil kus pole, chalupu a hospodařil tam. Pán se sice podivil, ale protože to byla věc možná, věrnému sluhovi rád vyhověl. Hajný i se ženou dlouho ještě žili a hospodařili, ale tajemných cizinců již nikdy nespatřili.


Zpracováno podle:
Adolf Wenig (1942): V Českém ráji.