a dob třicetileté války žila ve Střehomi chudá vdova, jejíž muž zahynul v nedalekém lomu pří práci. Měla dvě děti, o něž se velmi pečlivě starala, a které byly její jedinou radostí. Jednoho dne si s nimi vyšla do lesa. Sama sbírala suché větve, zatímco děti trhaly jahody a honily se za pestrými motýly. Náhle uslyšela žena za sebou dvojí bolestivý výkřik a tu teprve viděla, že děti zašly daleko od ní.
Běžela po hlase, až dospěla k hluboké sluji ve skále, odkud se ozývaly poslední vzdechy jejích dětí. Zoufale lomíc rukama volala o pomoc. Z okolních polí se sběhlo plno pracujících, ale pomoci nebylo. Sluj byla tak hluboká, že se do ní dostat nemohli. Žena bolem zešílela a s pláčem se potulovala lesem, zoufale volajíc své děti.
Také se říkává, že dítě mocného pána hradu – snad Kosti – zbloudilo v lese. Plakalo, volalo, až hladem a vysílením usnulo na věky. Teprve za několik dní bylo nalezeno s očima od vran vyklovanýma.
Lid také říká, že se sám čert usadil v těchto pískovcových skalách. Jedna z nich se také nazývá Čertovým hradem. Tam prý unesl čert krásnou dceru hradního pána. Její nářek a pláč se mísí se vzdechy a kvílením jejího milence, takže se ozývá celým údolím, odtud Plakánek zvaným.
Údolím Plakánku protéká po celé délce potok, po jehož obou březích ční do výše pískovcové skály, obrovití strážcové tichých lesů. Asi v těch místech, kde je nyní vesnice Střehom, stával kdysi uprostřed lesů hrad – tvrz, v němž sídlil vážený a statečný rytíř. Měl jedinou dceru, o jejíž kráse vypravovalo se daleko, široko. O ruku sličné dívky se ucházeli mnozí šlechticové z okolí i z dáli, ale žádnému se nepodařilo získat si její náklonnost. Její srdce již patřilo chudému mladíkovi, s nimž se scházívala tajně v lese. Jedině její stařičká chůva byla svědkyní milostných schůzek, ale ta byla mlčenlivá jako hrob. Raději by snad byla zemřela, než by prozradila svoji velitelku. Až náhoda odhalila, co mělo být přísnému otci utajeno.
Pán hradu se kdysi rozloučil se svými drahými, udělil potřebné rozkazy čeledi a odjel na několik dní ke vzdálenému příteli. Již ujel se svou družinou hodinu cesty, když zpozoroval, že zapomněl doma listiny, které s sebou nutně potřeboval. Vracel se tedy v plném trysku nejbližší cestou do hradu, když tu spatřil svou dceru kráčet s neznámým mladíkem. V hradě bylo boží dopuštění. Od té doby dával rytíř dceru tak přísně střežit, že ves pod hradem dostala odtud své jméno Střehom.
Dívka se několikrát pokoušela dát svému milenci a sobě zprávu, ale vždy tomu bylo zabráněno. Smutně se toulal mladík po lesích, obcházel kolem hradu a hledal svoji dívku. A když se o ní nedozvěděl, tu prý bloudil lesem a plakal a plakal. Z mnohých slz vyrostly skály a v nich sídlí jeho duch, nenacházeje pokoje. Bolestně lká a kvílí a jeho nářek přechází za prudkých bouří v divokou zuřivost a běsnění.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji