ad Sobotkou na zalesněném návrší vypíná se okrouhlá, věžovitá stavba zámku Humprechtu. Skvěl se nádherou lovčího letohrádku velmi bohatého knížete, kolem obepínala jej pavlač, z níž otevíral se překrásný pohled na městečko Sobotku, na roztroušené vísky, zrcadla četných rybníků, šachovnice polí, lesů a návrší. V zámku uprostřed býval vysoký sál pro skvělé slavnosti, kolem sálu komnaty s uměle tesanými krby a okolo zámku obora, jež byla sídlem plachých laní a srn, zlatých bažantů a tetřívků.
S knížetem na zámku bydlila jeho mladičká dcera, kterou opatrovala stará věrná chůva. Často spolu opouštěly zámek a procházely se po oboře, která skýtala tolik krásných tajemných koutů i výhledů do utěšeného kraje. O jedné studánce jí chůva vyprávěla, že nemá dna, o druhé zase, že se tu za slunných dnů vyhřívá had se zlatou korunkou. Ochočené laně braly potravu z jejích rukou. Veliká obora, obehnaná vysokou zdí, byla pro ni celým jejím světem a protože neskrývala v sobě žádných nebezpečí, chodívala panna často sama na procházky.
A tu jednou zašla do odlehlého kouta, kde na květnaté louce pásl pastýř stádo ovcí. Slyšela zdáli jeho krásné písně, při nichž ptáci umlkali i stromy poslouchaly, a všecky sladké tóny patřily jeho bílým ovečkám a květinám, háji a slunci, hvězdám a měsíci.
„Kdo tě naučil písním?“ táže se panna ovčáka. „Nevím“, odpovídá pasáček. „Zpívám, protože svět kolem mne je krásný, a zpívám, že všichni lidé jsou na mne hodní“, praví pasáček a zadívá se přitom na ni očima, z nichž zářil slunný den.
„Býváš zde často?“, táže se panna ovčáka.
„Nyní denně, protože můj otec stůně a nemůže ani na krok vyjíti.“
„Naučíš-li mne zpívat lépe než skřivánek pěje, lépe než slavík zpívá, přijdu zase brzy“, praví a mizí ve stínu stromů.
Často chodívala panna dolů na květnatou louku, kde pastýř pásl své stádo. Usedali pod košatou lípou na lavičky, které ovčáček nejměkčím drnem vystlal a voňavou mateřídouškou olemoval. Jejich jásavé písně nesly se nad paloukem, ovečky ustávaly v pasení a naslouchaly jim, laně z houští vybíhaly a přicházely po jasných tónech až pod lípu k lavičkám.
Někdy se panně podařilo oklamati starou chůvu a za šera prchnouti dolů na místo, jež tolik vábilo. Tichá jejich písnička rozechvěla hvězdy na nebi, i udivený měsíc vyvábila. Dcera na zámku dospěla v krásnou pannu. A tu otec zavolal ji a pln vážnosti ve své tváři pravil: „Choval jsem tě jako zlato, dcero má, chránil jsem tě jako vzácnou perlu a pečoval jsem o tebe jako o kněžnu. Rád bych, aby ses jí také stala.“ Překvapena otcovou řečí, není schopna ani slova odpovědi. Místo radosti, kterou otec očekával, naplnila se její duše zmatkem. Ani její stará chůva nemohla ji rozveselit a potěšit, byt‘ se o to namáhala slovy nejvybranějšími a rozumem staré, zkušené a upřímné ženy.
Na zámku se konají slavné přípravy na zásnuby.
Za zvuku fanfár přijíždí v lesku a nádheře mladý kníže s četným průvodem po příkré cestě k zámku. Sesedá z koně, kráčí po širokém schodišti vzhůru a okázale uvítán knížetem vstupuje do vyzdobených komnat. Vysoký sál je vyzdoben množstvím květin, na dlouhých stolech připraveno vše pro slavnostní hostinu, svítí se tu křišťálové poháry a řezané sklo benátské, třpytí se tu stříbrné příbory a vzácný porcelán, až odkudsi ze zámoří dovezený.
Slavné hodování počíná, vůně znamenitých jídel se tu mísí s omamnou vůní květů. Zvoní přípitky, do zábavy zaznívá hudba a zpěv. Mnoho sezvaných hostí se tu zmanenitě baví, jen knížecí dcera sedí mezi hostem a otcem bez úsměvu, beze slova, bez lesku v očích a červené barvy v lících. Zásnuby končí, kníže ještě téhož dne odjíždí se slibem od otce, ale bez upřímného přiznání panny.
Je k večeru, panna odchází, unavena nezvyklým ruchem, záhy do své komnaty spát. Pod lípou sám, jen s hrozným bolem v srdci, sedí ovčáček. Ze zámku sem zalétá veselí, zpěv a hudba, která nijak příjemně nezní pro něho, jen muknu ostře zařezává se do jeho čisté duše. Již nikdy panna nepřijde, již nebudou písní závodit s májovým sborem ptačím. Ovečky se na něho udiveně dívají a co chvíli dožadují se návratu domů.
Obloha se šeří, je plna bílých obláčků, jako by to byly jeho kučeravé ovečky. V zraku plném slz splývají jeho ovečky s beránky na nebi, beránci jdou, jdou po modré louce nebes, ovčáčkovi se zdá, že jde za nimi, vysoko že stoupá, že spolu putují po louce, na níž zářivými květy planou hvězdy; pak se otvírají veliká vrata a z nich vyjde mu vstříc jeho známá panna, béře ho za ruku a praví: „Již na tě čekám, půjdeme takto věčně spolu…“
Hlava mu klesá na zelenou lavičku a ovečky se ženou samy úprkem domů. Ráno našli i pannu na zámku v jejím loži mrtvou.
Přešla mnohá léta, zahynula lípa, zmizely zelené lavičky, ale jméno „V lavičkách“ zůstalo, aniž si mnozí, kteří kráčejí cestou ze Sobotky na Kost pod humprechtskou oborou uvědomují, že tu prožíval šťastné chvíle ovčáček a panna ze zámku.
Zpracováno podle:
Jaroslav Folprecht (2000): Známé i neznámé pověsti – písně a báje z Českého ráje…