ypravuje se, že v období křižáckých výprav do Svaté země i v Čechách nebylo jediného mladého rytíře, který by byl netoužil zúčastnit se výpravy o osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě. Když se k výpravě roku 1147 přihlásil i český panovník Vladislav II., dodal si odvahy i mladý šlechtický synek, panic z hradu Zásadka, a předstoupil před své rodiče se žádostí, aby mu dovolili táhnout s křižáky. Rodiče však nechtěli ani slyšet, měli jen jeho jediného a matka vzlykala, že na výpravu mohou jít hlavně takoví, co nemají dostatek živobytí, on že má všeho dost. „Ne maminko, namítal panic“, to by nebylo spravedlivé, aby za osvobození Svaté země bojovali jen chudí. Vždyť vy sama jste mě učila, že bez vůle boží ani vlas z hlavy nespadne. Bude-li mi osud příznivý, vrátím se zdráv a nikdo mi nebude vyčítat, že jsem se vyhýbal bojům, k nimž se druzí ochotně hlásili“, „Mluví z tebe pravý rytíř, statečný a ke všem stejně spravedlivý“ chválil syna otec, jemuž se panicova odpověď líbila, a sám přesvědčil matku, aby synovi v odjezdu nebránila.
Křižáckou výpravu však provázel nezdar již od samého počátku. Jen část, ale mezi nimi i panic ze Zásadky, se probila až do Malé Asie. Tam je však císař i král nechali na pospas Turkům, sami nasedli na lodě a vrátili se domů. Opuštění křižáci hynuli hladem, nemocemi a v krvavých bojích. V jednom boji byl zajat i panic ze Zásadky a odvlečen se stejně nešťastnými druhy do hradu mocného paši. Panicovi druhové byli brzy popraveni, pouze on sám, snad proto, že byl nejmladší, snad proto, že se sličný jinoch zalíbil pašovi, byl ušetřen a přidělen jako pomocník starému zahradníkovi. Naštěstí byl zahradník dobromyslný chlapík a byl by rád svému pomocníkovi nějak pomohl překonat těžké hoře. I začal svého svěřence přiučovat tureckému jazyku a sám se od něho zase učil češtině, až si docela dobře rozuměli a mohli porozprávět v obou jazycích.
Večer po práci sedával panic rád ve stinném altánku zahrady a hrával na flétnu, kterou si sebou vzal i na křižáckou výpravu. Pašova dcera se zaujetím naslouchala líbezným tónům flétny a brzy si mladého zahradníkova pomocníka zamilovala. Přemluvila zahradníka, aby ji umožnil tajnou schůzku s jinochem, a stařec, který měl svého svěřence rád, tak učinil. Panic dojatý její laskavostí, jí vypravoval o své vlasti, o Zásadce i o rodičích. Pašova dcera to poslouchala jako krásnou pohádku. Tak se oba mladí lidé často tajně scházeli a našli v sobě zalíbení. Konečně dívka vidouc panicův stesk po domově, navrhla, aby společně uprchli do krásných Čech. A tak se také stalo. Jednou když paša odejel opět do boje proti křižákům, vydali se na cestu. Oba uprchlíci jeli dlouho, mnoha nebezpečím se cestou vyhnuli, a přece jen šťastně dojeli do Českých zemí a na hrad Zásadku.
Krásně, veselo bylo zase na Zásadce, když se dívka stala panicovou ženou a zvláště, když se do roka mladým manželům narodil mladý synáček. Jen jedinou měli starost, zda je nenajde rozhněvaný paša. A skutečně, když se paša dozvěděl o útěku své dcery s mladým zahradníkem, sliboval oběma pomstu a brzy se také za nimi vypravil s trestnou výpravou. Čtyři roky je marně hledal po všech krajích Evropy až jednoho dne večer se s družinou zastavil na nocleh v dubovém lese mezi řekou Jizerou a říčkou Mohelkou. V noci se zdál pašovi živý sen viděl naproti svého noclehu hrad na skále a v něm svou uprchlou dceru. A skutečně ráno při rozednívání spatřil naproti na skalním ostrohu hrad, o němž se mu zdálo v noci.
Na hradě již dostali zprávu, kdo nocuje v dubovém lese a umluvili se, jak rozhněvaného pašu přivítají a udobří. V té době roztomilému synkovi byli již čtyři roky. Toho již dávno před tím učili lásce a úctě k dědovi a tomu, jak jej přivítat, až jednou ze vzdálené země přijede. Když tedy ráno rozhněvaný paša stanul s trestnou výpravou před hradem, vyběhl k němu přes spuštěný most chlapeček, který mu políbil ruku a vítal jej do hradu jako svého dědečka. V tu chvíli přešla pašu všechna zlost uchopil hezkého vnoučka do náruče a radostně jej zulíbal. A pak již přispěchali mladí rodiče a prosili pašu o odpuštění, kterého se jim také dostalo.
Paša pobyl několik týdnů na hradě Zásadka, a když se přesvědčil, že jeho dcera je v Čechách šťastna, odjel uspokojen a usmířen do své země. Na památku této události nechal paša na místě svého noclehu vystavět kostelík, který měl na své věži až do nedávna turecký půlměsíc a v jeho zdivu je dodnes vytesána turkova hlava.
TOLIK POVĚST – A nyní se pokusme vyhledat její pravdivá zrnka. Kostelík v Mohelnici nad Jizerou náleží k nejstarším stavbám v Čechách vůbec, neboť vznikl v polovině XII. století. Jeho románská stavba je natolik odlišná od ostatních, že se lidé domnívali že je cizího původu. Víme však s určitostí, že pozdější majitel hradu Zásadka, Václav Budovec z Budova, byl za svého mládí císařovým velvyslancem u tureckého sultána. Na jeho dvoře pobyl.několik let a naučil se turecky. Nepravdivá pověst dokonce tvrdí, že se oženil s tureckou princeznou. Budovec sám rád v prostředí hradu Zásadka přebýval a možná, že na památku svého působení v Turecku dal na věž kostelíka místo kříže umístit půlměsíc. Zajímavé je že půlměsíc byl až do roku 1926 i na domě pod hradem. A zřejmé spojení těchto skutečností dalo vznik naší pověsti.
Zpracováno podle:
Jaroslav Folprecht (2000): Písně a báje z Českého ráje.