Hrad Veliš se prvně připomíná roku 1316, kdy ho král Jan Lucemburský zastavil Půtovi z Frýdlantu. Roku 1327 přešla zástava na Vartemberky, kteří Veliš získali roku 1337 dědičně. Roku 1452 ho koupil Jiří Poděbradský a v roce 1487 Mikuláš starší Trčka z Lípy.
Královský hrad, z něhož se dochovaly pouze nepatrné zbytky, stával na osamoceném vrcholu téhož jména. Ves Veliš se prvně připomíná roku 1143 v zakládací listině Strahovského kláštera, kdy ji Markův syn Beneš prodal Janu I., biskupovi kláštera.
Nejstarší zmínka o hradu, který s největší pravděpodobností dal vystavět na přelomu 13. a 14. století Václav II., je až z roku 1316, kdy jej Jan Lucemburský zastavil synovi Hynka z Dubé – Půtovi z Frýdlantu. Tehdy k panství patřilo město Jičín a sedm vsí, které koncem 13. století náležely k jičínskému věnnému panství manželky Václava II., královny Guty. Zástavu král brzy vyplatil a hrad s dvěma poplužními dvory a dalšími majetky přenechal Hynkovi z Valdštejna, aby vše následně zastavil Oldřichovi z Gusku. Zástavu kupuje roku 1327 Beneš starší z Vartemberka. O deset let později přechází panství za Benešova syna Ješka do majetku Vartemberků dědičně. Jako majitel velišského panství (tedy i nedaleké Brady) je roku 1371 uváděn Ješkův syn Beneš z Veselé, který se o otcův majetek rozdělil se svým bratrem Čeňkem tak, že Čeněk získal panství troskovské a bydžovské a Benešovi zůstalo velišské s hrady Veliší, Bradou (byla připojena k panství počátkem 14. století) a města Jičín a Veselí.
Za Beneše býval na Veliši purkrabím Markvart z Labouně (uváděn 1383) a jakýsi Škoda. Po Benešově smrti roku 1385 si jeho synové panství dělí, Veliš spravuje syn Václav, druhý syn Petr Veselský dostává Skálu a oba společně spravují město Jičín. V té době jsou na hradě jako purkrabí uváděni Markvart z Údrnic z Labouně (1393–96), Jan Drštka ze Zlivě (1397–98), Martin z Chomutic (1402–3, 1406–7) a Jan Horyna z Honbic (1405–6). Václav zemřel patrně roku 1403 (roku 1408 byl bezpochyby mrtev) a po jeho smrti spravovali majetek jeho nezletilí synové Václav a Jan s poručníkem Příbkem ze Smrkovic. Po smrti bratrů získali majetek z neznámých důvodů Čeněk z Veselé a Vartemberka a jeho strýc Jindřich z Vartemberka a Valdštejna, kterého roku 1414 Čeněk z majetku vyplatil. Roku 1425 zemřel a dědictví získal jeho syn Jindřich. Protože Čeněk v husitských válkách přebíhal od katolíků k podobojí a zpět, bylo jeho panství pleněno nejprve Žižkou (1423) a v roce 1426 byly hrady Veliš, Brada a Lipnice a města Jičín, Veselé a Bydžov císařem Zikmundem odebrány jeho synovi Jindřichovi a věnovány jako odúmrť Oldřichovi z Rožmberka, což však nebylo realizováno.
Po Jindřichově smrti roku 1434 na následky zranění v bitvě u Lipan zdědila majetek Machna z Veselé, po jejíž smrti roku 1438 bylo velišské panství rozděleno. Zboží získává Hašek z Valdštejna. Ten býval po roce 1448 nepřítelem Jiříka z Poděbrad, později se smířili a roku 1452 mu velišské panství převedl. Jiřík z Kunštátu a Poděbrad jej přenechal Jindřichu z Michalovic, poté s ním majetek směnil a za Veliš mu dal polovinu Nového a Starého Bydžova. Po Jiříkově smrti si majetek rozdělili jeho synové, od roku 1472 vládl na Veliši jeho syn Boček z Kunštátu. V té době (1476–77) zde býval purkrabím Heřman Bořička. Roku 1482 přenechal Boček panství Samuelovi z Hrádku a Valečova, za něhož zde jako purkrabí sloužili Jan Zumr z Herstošic (1482), Jan z Ostrova (1483), Jan Podivínský (1484), a Jan Bušek (1485). Samuel roku 1487 prodal rozsáhlé velišské panství (hrad, město Jičín, Podhradí, dva dvory a 21 vsí) Mikuláši Trčkovi staršímu z Lípy a na Vlašimi. Roku 1500 byla na hrad převezena bazilejská kompaktáta, která Trčkové drželi v úschově do té doby na hradě Lipnici. Za Trčků doznal hrad významných změn. Mikulášův syn panství ještě rozšířil, protože však neměl děti, odkázal panství svým strýcům z lipnické linie, bratrům Burjanovi, Ferdinandovi, Jaroslavovi, Zdeňkovi a Mikulášovi. Umřel roku 1569 a panství se ujal Burjan. Protože jeho bratři kromě Mikuláše zemřeli dříve než on, odkázal panství svým synům, Janu Rudolfovi, Maxmiliánovi a Burjanovi. Koncem 16. století na hradě bydlel Jan Rudolf a Jaroslavův syn Vilém, který však nebyl k panství v majetnickém stavu. Ten zde také nechal provádět poslední stavební úpravy. Roku 1606 prodal Jan Rudolf panství Jindřichu Matyášovi z Thunu. Matyáš býval jedním z vůdců stavovského povstání, po Bílé hoře musel prchnout ze země a konfiskované panství bylo prodáno Albrechtu z Valdštejna. Ten sice odkázal panství řádu sv. Františka, ale protože byl v roce 1634 zavražděn k realizaci nedošlo a majetek byl znovu konfiskován. Panství Veliš a Staré Hrady koupil hrabě Jindřich Šlik z Holiče. Sice ve stavovském povstání stál na straně moravských pánů, ale po svém zajetí na Bílé hoře přestoupil ke katolíkům, dostal od císaře plukovnický patent (byl zkušeným vojenským vůdcem) a roku 1625 byl přijat do císařské armády. Za třicetileté války se hrad několikrát pokusili dobýt Švédové, ale to se jim nikdy nepovedlo. Protože býval často na cestách, pověřil Jindřich správou majetku Adama Rodovského z Hustířan (†1648). Jindřich zemřel roku 1650 a panství zdědil jeho syn František Arnošt. Roku 1658 bylo rozhodnuto o demolici hradu, který se o dva roky později uvádí jako zpustlý. Františku Arnoštovi se dařilo zbourání Veliše oddalovat. Roku 1675 však umírá a roku 1678 povoluje správce panství za nedospělého Františka Josefa Šlika jičínským jezuitům použít zdiva hradu ke stavbě zámku v Milíčevsi. Kamene bylo použito i k výstavbě dvora ve Starém Místě. Od počátku 17. století býval v blízkosti hradu čedičový lom, který byl v 19. století rozšířen až do areálu poničeného hradu, což jeho zkázu dokonalo.
V roce 1500 byl hrad pozdně goticky přestavěn a dalších úprav se dočkal v polovině 16. století. Po bitvě na Bílé hoře připadl jako konfiskát Albrechtovi z Valdštejna, který zde chtěl založit klášter. Během třicetileté války byl hrad neúspěšně obléhán Švédy. Pro jeho nesporné vojenské kvality ho císař nechal roku 1658 pobořit. Zříceniny byly kromě rozebírání na stavební práce zvláště v 18. století těžce postiženy i hlubokými lomy, které do roku 1879 doslova rozkrájely úbočí kopce.
Dnes z hradu zůstaly nepatrné zbytky zdiva bašt, věže a západního paláce, přístupové cesty a terasovitě upravený jižní vrchol. Podle kresby zemského měřiče Andrease Bernarda Klausera z roku 1698, kdy byla podoba hradu ještě poměrně dobře v paměti, lze usuzovat, že hlavní část hradu tvořila velká hranolovitá věž z hrubého štukoví s cimbuřím, ke které byly připojeny dva paláce ukončené menšími věžemi. Dnes nejčitelnější jsou zbytky pozdně gotického dělostřeleckého opevnění, které bylo postaveno na původním vnějším valu vyhozeném před příkopem obíhajícím areál hradu. Opevnění zpevňovaly dělostřelecké bašty, většinou polookrouhlé a jedna polygonální se štukovými líci. K hradu bylo přihrazeno i městečko Podhradí. Z něho vedla na hrad stejná cesta jako dnes. Míjela pod hradem první bránu s baštou, od které zřejmě vedla hradba obíhající i Podhradí. U druhé brány se cesta dělí. Její levá část vedla vzhůru, patrně však nebyla původní. Pravá část se otáčí k jihozápadu a vede k místům, kde stávala třetí brána. Z té byl přístup k hradu dobře chránitelný, sama byla chráněná okrouhlou věží nad bránou stojící. Zde se stáčí k východu a pokračuje úzkým parkánem pod hradbou horního hradu.
Veliš patřila k nejvýznamnějším východočeským hradům. Po třicetiletou válku byla jednou z největších, výborně opevněných pevností. Její podobu není dnes možné určit ani archeologickým průzkumem, pouze je možné čerpat ze starých vyobrazení a zápisů.
Zpracováno podle:
http://www.hrady.cz/index.php?OID=578
