o roku 1813 stávala v Zlámaninách šedá, mechem zarostlá zřícenina bývalého hrádku. Při stavbě silnice od Nové Paky k Jičínu však byly zbytky zdiva rozebrány a hluboká studna, která zde byla objevena, byla zasypána. Od té doby už nic nepřipomínalo tvrz, která zde stávala a nesla prý původně jméno Hrádek.
V druhé polovici 12. století tam podle pověsti žil zeman, který později zahynul v nějakém boji. Zůstal po něm syn, rytíř Václav, pěkný udatný mládenec. Zatímco matka se starala o hospodářství, syn honil zvěř po okolních hvozdech a zbytek času trávil návštěvami u vznešených sousedů. Svým chováním a milou povahou si získal přízeň všeho okolního panstva a nejeden pán si jej tajně přál mít za zetě. Také srdce mnohých dívek k němu zahořelo láskou. I o bohatou pannu z Kumburka by se mohl ucházet. A právě toto spojení plánovala v duchu Václavova matka. Celá léta rozmnožovala majetek, proto ji ani nenapadlo, že by syn mohl mít jiný úmysl. Ale člověk míní, a Pán Bůh mění.
Na nedaleké Heřmanické tvrzi vládl pan Ježek, otec Jitky. Ta byla nejen krásná, ale i pro svou laskavost a vlídnost oblíbená. Nápadníků měla mnoho, ale nikomu nebyla srdcem tak nakloněna, jako Václavovi, jehož lásku horoucně opětovala. S Václavem se znali již dávno a již dávno si získala Václavovo srdce.
Václav znal dobře svou matku, věděl, jak těžce ponese, zhatí-li se její plány, a proto dlouho váhal, než jí řekl pravdu. A neobával se nadarmo. Matka byla zlostí bez sebe. Všemožně se snažila Václavovi jeho lásku rozmluvit. Poukazovala na přednosti kumburské slečny, lákala ho myšlenkou na rozmnožení majetku, a když nic nepomohlo, snažila se ho od jeho úmyslu odvrátit výhružkami.
Když Václav viděl, jak matka v zaslepené touze po bohatství a neomezené vládě osočuje Jitku a jemu brání ve štěstí, stal se neústupným a jednoho dne oznámil rozhněvané matce, že do týdne bude mít svatbu a po ní se sám ujme vlády na Hrádku. Zloba paní, popuzené Václavovým odporem, neznala mezí. Nenávistně vykřikla: „Nuže jdi, nezdárníku, jdi na svou svatbu! Ale než se domů vrátíš, ať si tvůj kůň zláme obě přední nohy a ty sám ať srazíš vaz!“
Nedbala tvrdá matka Václavova bolestného úžasu. Zavřela se do své komnaty a neodpovídala na volání syna, který ji marně zapřísahal, aby svou kletbu odvolala. Marně ji prosil o mateřské požehnání.
Blížil se den, kdy Václav s Jitkou měli slavit svůj sňatek. Na Heřmanické tvrzi se děly bohaté přípravy, pozvaní hosté se sjížděli ze všech stran. Zato na Hrádku bylo mrtvo a pusto. Paní po celou dobu nevyšla ze svých komnat, nikdo se k ní nesměl přiblížit.
Přišel den svatby. Hostí na Heřmanicích bylo, že se sotva vešli do hodovní síně, a radovánky trvaly plné tři dny. Veselí se rozproudilo a Václav chvílemi zapomínal na matčinu kletbu. Čtvrtého dne byla nakládána nevěstina výbava na vozy a mladí manželé, doprovázeni rozjařenými svatebčany, se ubírali do svého domova.
Tam dosud panovalo pochmurné ticho. Václav celou cestu doufal, že až matka pozná nevěstu, její odpor k ní se zlomí. Přesto když uslyšel řinčení řetězů padacího mostu, srdce se mu znovu sevřelo úzkostí. Aby si dodal odvahy, pověděl přátelům o své rozepři s matkou a dodal v naději: „Matčino přání, abych si srazil vaz, se tedy nesplnilo.“ Jen to dořekl, vzlétlo odněkud z hradní zdi hejno černých ptáků. Rytířův kůň se jich lekl, vzepjal se a skácel se se svým pánem z mostu do hradebního příkopu. Zvíře si zlámalo obě přední nohy a Václava vynesli z příkopu mrtvého. Srazil si vaz. Ubohá nevěsta omdlela bolem, svatební průvod se změnil v průvod pohřební.
Na chodbách Hrádku bloudil od té doby Václavův duch. Hradní paní neměla pokoje. Smutná a bledá synova postava se jí neustále zjevovala. Usídlila se tedy na blízké dřevěné tvrzi a po čase tam skončila svůj život.
Od Václavovy smrti se už tvrzi neříkalo Hrádek, ale Zlámaniny. Všichni obyvatelé se odtamtud vystěhovali a žádný se v ní již neusadil. Říkalo se, že každý, kdo by se tam chtěl usídlit, srazí hlavu pod hradební zdí, proto se pustnoucímu Hrádku vyhýbali i sami loupežníci.
Obyvatelé Hrádku si našli jiné místo, kde si chtěli vystavět nový domov. Začali kácet les, a když jednoho dne poráželi obrovskou jedli, skácela se do houštiny na vlčí brloh a zabila starého vlka. Od té doby se toto místo nazývá Vlkovem.
Zpracováno podle:
Jaroslava Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji