ístu, kde se Jizera u soutoku s Kamenicí
často rozlévala do šířky, takže se přes ni pocestní museli brodit, se
začalo říkat Brod. A jelikož tudy povozníci
mnohdy převáželi z Vrátu železnou rudu, nazvali tento Brod na věčné
časy Brodem Železným.
Po nějaké době vznikla
u brodu osada, a když měla pěkných pár set obyvatel, rozhodli se páni
radní postavit na jedné skále na pravém břehu Jizery zvonici, jejíž
zvon měl ohlašovat do širokého okolí poledne a klekání a také to, že
někdo opustil tento svět. Jeho latinský nápis sděloval, že zvon byl
slit na Novém Městě pražském od mistra Vavřince L.P. 1593 na přání
Karla z Vartenberka, aby slavnosti a dny zvěstovával.
Jizera však neteče
jen klidným řečištěm. Jednoho jarního dne se řeka tak rozvodnila, že
její rozbouřená hladina stoupla o jedenáct loktů a dosáhla až
k základům zvoničky. Proudy omílaly její trámy tak dlouho, až se
dřevěná vížka zřítila do kalných vod. I se zvonem. Po hladině řeky
plulo plno dřeva, ale bylo v něm možno zahlédnout i nejedno utonulé
dobytče. V divoké vodě se utopil dokonce i vozka s párem koní, když
pod Bozkovem stahoval dřevo a utrhl se s ním břeh. A do toho všeho
pršelo jako při potopě světa. Údolí bylo jedno jezero a bezpečně se
cítil jen ten, kdo bydlel vysoko na stráni.
Trvalo několik dní,
než deště ustaly a voda opadla.
To bylo pláče, když
se lidé vrátili ke svým vodou poničeným příbytkům v údolí Jizery a
pohlédli na svá luka a pole. Osení bylo zničené a na polích se mohlo
začít znova pracovat teprve po čase, až trochu vyschla.
V Libentinách u
Líšného žil tehdy sedlák Kolostůj. K svému podivnému jménu přišel při
drobné nehodě. Jednou mu na jakémsi vršku upadlo od vozu kolo a
kutálelo se z kopce dolů. Sedlák se bál, že o ně přijde, a křičel
proto z plných plic: „Kolo, stůj!" Přezdívka mu už zůstala, i když na
faře v Nábzí byl do matriky zapsán jako Matyáš Kobr.
A tenhle Kolostůj se
jednou vypravil na pole u Jizery, na které řeka za staletí připlavila
hodně úrodné půdy, takže se tam dobře dařilo i obilí. Zapřáhl do pluhu
krávy a šel orat. Pobídl potah a zabořil radlici do naplavené země.
Oral celé půldne, a
když se na souvrati otáčel, vždy se mu zdálo, že mu pod nohama něco
zvoní. Ale Kolostůj spěchal, aby byl s prací hotov, a proto se nechtěl
zdržovat. Když se na kraji pole otáčel už naposled, ozval se kovový
zvuk znova. Matěj měl dokonce dojem, že se v podzemí ozývá dunivý
hlas:
Bim, bam, bim, bam,
patřím k vám . . .
Večer to řekl svému
otci, který byl z celých Libentin nejstarší a nejmoudřejší. Ten
pokýval hlavou a prohlásil:
„V tom bude nějaké
znamení. Zítra vezmu krumpáč a lopatu a podívám se, co tam je."
Druhý den se oba
muži vypravili ještě za úsvitu na pole k Jizeře a začali na souvrati
kopat. Tu se pod krumpáčem opět ozvalo:
Bim, bam, bim, bam,
patřím k vám . . .
Rychle odházeli
hlínu a odkryli krásný a zcela nepoškozený zvon s nápisem:
„Ode mne Wawřince v
Novém Městě pražském slit zvon L.P. 1593."
Jen srdce zvonu
chybělo. Ale to byla pro železnobrodského kováře maličkost. A tak se
zvon zase dostal tam, kam patřil, na opravenou železnobrodskou
zvonici, aby opět oznamoval lidem na soutoku Jizery a Žernovníka, kdy
je poledne, kdy klekání a že někdo zemřel nebo se žení či vdává. Poli,
kde Libentinští našli zvon, se začalo říkat U zvonu, ale Matyáši
Kobrovi neříkali Zvonař nebo Zvoník. Zůstala mu i nadále přezdívka
Kolostůj.
Zpracováno podle:
V.Mikolášek (1996): Ďáblův doktor. |
