|
 o
roku 1813 stávala v Zlámaninách šedá, mechem zarostlá zřícenina
bývalého hrádku. Při stavbě silnice od Nové Paky k Jičínu však byly
zbytky zdiva rozebrány a hluboká studna, která zde byla objevena, byla
zasypána. Od té doby už nic nepřipomínalo tvrz, která zde stávala a
nesla prý původně jméno Hrádek.
V
druhé polovici 12. století tam podle pověsti žil zeman, který později
zahynul v nějakém boji. Zůstal po něm syn, rytíř Václav, pěkný udatný
mládenec. Zatímco matka se starala o hospodářství, syn honil zvěř po
okolních hvozdech a zbytek času trávil návštěvami u vznešených
sousedů. Svým chováním a milou povahou si získal přízeň všeho okolního
panstva a nejeden pán si jej tajně přál mít za zetě. Také srdce
mnohých dívek k němu zahořelo láskou. I o bohatou pannu z Kumburka by
se mohl ucházet. A právě toto spojení plánovala v duchu Václavova
matka. Celá léta rozmnožovala majetek, proto ji ani nenapadlo, že by
syn mohl mít jiný úmysl. Ale člověk míní, a Pán Bůh mění.
Na
nedaleké Heřmanické tvrzi vládl pan Ježek, otec Jitky. Ta byla nejen
krásná, ale i pro svou laskavost a vlídnost oblíbená. Nápadníků měla
mnoho, ale nikomu nebyla srdcem tak nakloněna, jako Václavovi, jehož
lásku horoucně opětovala. S Václavem se znali již dávno a již dávno si
získala Václavovo srdce.
Václav
znal dobře svou matku, věděl, jak těžce ponese, zhatí-li se její
plány, a proto dlouho váhal, než jí řekl pravdu. A neobával se
nadarmo. Matka byla zlostí bez sebe. Všemožně se snažila Václavovi
jeho lásku rozmluvit. Poukazovala na přednosti kumburské slečny,
lákala ho myšlenkou na rozmnožení majetku, a když nic nepomohlo,
snažila se ho od jeho úmyslu odvrátit výhružkami.
Když
Václav viděl, jak matka v zaslepené touze po bohatství a neomezené
vládě osočuje Jitku a jemu brání ve štěstí, stal se neústupným a
jednoho dne oznámil rozhněvané matce, že do týdne bude mít svatbu a po
ní se sám ujme vlády na Hrádku. Zloba paní, popuzené Václavovým
odporem, neznala mezí. Nenávistně vykřikla: "Nuže jdi, nezdárníku, jdi
na svou svatbu! Ale než se domů vrátíš, ať si tvůj kůň zláme obě
přední nohy a ty sám ať srazíš vaz!"
Nedbala
tvrdá matka Václavova bolestného úžasu. Zavřela se do své komnaty a
neodpovídala na volání syna, který ji marně zapřísahal, aby svou
kletbu odvolala. Marně ji prosil o mateřské požehnání.
Blížil
se den, kdy Václav s Jitkou měli slavit svůj sňatek. Na Heřmanické
tvrzi se děly bohaté přípravy, pozvaní hosté se sjížděli ze všech
stran. Zato na Hrádku bylo mrtvo a pusto. Paní po celou dobu nevyšla
ze svých komnat, nikdo se k ní nesměl přiblížit.
Přišel
den svatby. Hostí na Heřmanicích bylo, že se sotva vešli do hodovní
síně, a radovánky trvaly plné tři dny. Veselí se rozproudilo a Václav
chvílemi zapomínal na matčinu kletbu. Čtvrtého dne byla nakládána
nevěstina výbava na vozy a mladí manželé, doprovázeni rozjařenými
svatebčany, se ubírali do svého domova.
Tam
dosud panovalo pochmurné ticho. Václav celou cestu doufal, že až matka
pozná nevěstu, její odpor k ní se zlomí. Přesto když uslyšel řinčení
řetězů padacího mostu, srdce se mu znovu sevřelo úzkostí. Aby si dodal
odvahy, pověděl přátelům o své rozepři s matkou a dodal v naději: "Matčino
přání, abych si srazil vaz, se tedy nesplnilo." Jen to dořekl,
vzlétlo odněkud z hradní zdi hejno černých ptáků. Rytířův kůň se jich
lekl, vzepjal se a skácel se se svým pánem z mostu do hradebního
příkopu. Zvíře si zlámalo obě přední nohy a Václava vynesli z příkopu
mrtvého. Srazil si vaz. Ubohá nevěsta omdlela bolem, svatební průvod
se změnil v průvod pohřební.
Na
chodbách Hrádku bloudil od té doby Václavův duch. Hradní paní neměla
pokoje. Smutná a bledá synova postava se jí neustále zjevovala.
Usídlila se tedy na blízké dřevěné tvrzi a po čase tam skončila svůj
život.
Od
Václavovy smrti se už tvrzi neříkalo Hrádek, ale Zlámaniny. Všichni
obyvatelé se odtamtud vystěhovali a žádný se v ní již neusadil. Říkalo
se, že každý, kdo by se tam chtěl usídlit, srazí hlavu pod hradební
zdí, proto se pustnoucímu Hrádku vyhýbali i sami loupežníci.
Obyvatelé
Hrádku si našli jiné místo, kde si chtěli vystavět nový domov. Začali
kácet les, a když jednoho dne poráželi obrovskou jedli, skácela se do
houštiny na vlčí brloh a zabila starého vlka. Od té doby se toto místo
nazývá Vlkovem.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji. |
