|
esnice Velíš se může
pochlubit, že je starší než hrad nad ní. Má krásný kostel od
proslulého vlašského stavitele Anselma Luraga z roku 1752. Na návsi je
klenutá studánka s mocným pramenem a při ní socha sv. Václava. Také o
ní vypráví pověst.
Okolí Jičína
mělo před dávnými dobami zcela jinou podobu, než má nyní. I nynější
Velíš byl tehdy hustě zalesněn. V lesích se proháněla zvěř všeho druhu
a lákala k honům okolní rytíře. Ale nebylo radno vydávat se samotnému
do lesů na lov, poněvadž hluboké hvozdy byly útulkem loupežníků, kteří
osamělé lovce i chodce přepadali, olupovali je a o život jím ukládali.
Jednou se
vypravil kníže s okolními rytíři, četnou čeledí, honci a služebníky na
hon. Hlahol lesních rohů a štěkot smečky chrtů se rozléhal po lesích a
štval zvěř z jejích úkrytů. Vtom spatřil kníže krásného jelena.
Dlouhými skoky ubíhalo ušlechtilé zvíře před dorážejícími psy a v
patách za ním kníže na bujném koni. Ani nepozoroval, že se vzdaluje od
ostatní družiny. Teprve když jelen zmizel jeho zrakům v houštinách,
zpozoroval, že zajel příliš daleko. Obrátil koně a chtěl se vrátit,
ale nezapamatoval si směr. Čím více bodal koně a pobízet ho k běhu,
tím hlouběji vnikal do neznámého lesa. Vtom se ozval v okolních
houštinách pronikavý hvízdot. Jako když ze země vyroste, objevilo se
šest silných zarostlých mužů. Černé široké klobouky měli hluboko
vtlačeny do čela, na nohou měli vysoké boty a za pasem jim trčely
dlouhé tesáky. Velmi se zaradovali, když spatřili knížete, který dal
již mnoho jejich druhů popravit. Jejich divoké pohledy hořely pomstou.
Dva z nich uchopili koně a ostatní strhli knížete k zemi dřív, než se
z leknutí vzpamatoval. A již ho svlékli a o všechno obrali. .Potom jej
přivázali k silnému dubu a z dálky stříleli šípy do jeho těla. V
úzkosti se modlil kníže za ochranu k svatému Václavu, jehož byl
upřímným ctitelem. A ne nadarmo.
Svatý vévoda ho
zakryl svým tělem a smrtonosné střely zachycoval do svého pláště,
takže nemohly knížeti ublížit. Brzy se však nabažili lupiči hry a
zatoužili po krvi nešťastného rytíře. Jeden z nich vytasil meč,
obrátil se k náčelníkovi a zvolal: "Pane, velíš, abych ho sťal?
Velíš?" Náčelník jen pokynul rukou na souhlas. Loupežník tedy
ustoupil na krok od odsouzence a rozpřáhl se k smrtící raně. Ale vtom
jako zasažen bleskem skácel se k zemi. V prsou mu trčel šíp. A to se
již řítili z houštin rytíři a zástup knížecích oděnců, vedeni dvěma
věrnými psy na místo, kde byl připoután ke stromu jejich pán. Nastal
divoký zápas. Překvapení loupežníci byli přemoženi, někteří v boji
padli, ostatní bylí spoutáni a dopravení do vězení.
Kníže své
zachránce bohatě odměnil. K dubu, u něhož měl být stať, dal postavit
sochu svatého Václava. Na kopci pak později zbudoval pevný hrad a
nazval jej Velíš na památku slov, jež mohla být jeho životu osudná.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji. |
