|
a dob třicetileté války
žila ve Střehomi chudá vdova, jejíž muž zahynul v nedalekém lomu pří
práci. Měla dvě děti, o něž se velmi pečlivě starala, a které byly
její jedinou radostí. Jednoho dne si s nimi vyšla do lesa. Sama
sbírala suché větve, zatímco děti trhaly jahody a honily se za
pestrými motýly. Náhle uslyšela žena za sebou dvojí bolestivý výkřik a
tu teprve viděla, že děti zašly daleko od ní.
Běžela po hlase,
až dospěla k hluboké sluji ve skále, odkud se ozývaly poslední vzdechy
jejích dětí. Zoufale lomíc rukama volala o pomoc. Z okolních polí se
sběhlo plno pracujících, ale pomoci nebylo. Sluj byla tak hluboká, že
se do ní dostat nemohli. Žena bolem zešílela a s pláčem se potulovala
lesem, zoufale volajíc své děti.
Také se říkává,
že dítě mocného pána hradu - snad Kosti - zbloudilo v lese. Plakalo,
volalo, až hladem a vysílením usnulo na věky. Teprve za několik dní
bylo nalezeno s očima od vran vyklovanýma.
Lid také říká,
že se sám čert usadil v těchto pískovcových skalách. Jedna z nich se
také nazývá Čertovým hradem. Tam prý unesl čert krásnou dceru hradního
pána. Její nářek a pláč se mísí se vzdechy a kvílením jejího milence,
takže se ozývá celým údolím, odtud Plakánek zvaným.
Údolím Plakánku
protéká po celé délce potok, po jehož obou březích ční do výše
pískovcové skály, obrovití strážcové tichých lesů. Asi v těch místech,
kde je nyní vesnice Střehom, stával kdysi uprostřed lesů hrad - tvrz,
v němž sídlil vážený a statečný rytíř. Měl jedinou dceru, o jejíž
kráse vypravovalo se daleko, široko. O ruku sličné dívky se ucházeli
mnozí šlechticové z okolí i z dáli, ale žádnému se nepodařilo získat
si její náklonnost. Její srdce již patřilo chudému mladíkovi, s nimž
se scházívala tajně v lese. Jedině její stařičká chůva byla svědkyní
milostných schůzek, ale ta byla mlčenlivá jako hrob. Raději by snad
byla zemřela, než by prozradila svoji velitelku. Až náhoda odhalila,
co mělo být přísnému otci utajeno.
Pán hradu se
kdysi rozloučil se svými drahými, udělil potřebné rozkazy čeledi a
odjel na několik dní ke vzdálenému příteli. Již ujel se svou družinou
hodinu cesty, když zpozoroval, že zapomněl doma listiny, které s sebou
nutně potřeboval. Vracel se tedy v plném trysku nejbližší cestou do
hradu, když tu spatřil svou dceru kráčet s neznámým mladíkem. V hradě
bylo boží dopuštění. Od té doby dával rytíř dceru tak přísně střežit,
že ves pod hradem dostala odtud své jméno Střehom.
Dívka se
několikrát pokoušela dát svému milenci a sobě zprávu, ale vždy tomu
bylo zabráněno. Smutně se toulal mladík po lesích, obcházel kolem
hradu a hledal svoji dívku. A když se o ní nedozvěděl, tu prý bloudil
lesem a plakal a plakal. Z mnohých slz vyrostly skály a v nich sídlí
jeho duch, nenacházeje pokoje. Bolestně lká a kvílí a jeho nářek
přechází za prudkých bouří v divokou zuřivost a běsnění.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji. |
