Knihy
Mapy
Legendy a pověsti
 

álokdo v podhůří dovedl udělat tak dobrý perník jako cáletník Jech. Však mu také začali proto říkat na trzích a jarmarcích Marcipánek. Do perníku přidával nejrůznější vůně a koření jako skořici, zázvor, hřebíček, anýz, fenykl, baldrián, nové koření a mnoho jiných dobrůtek. A hlavně žluťoučký med. Jednou lesní, jindy luční, jetelový, ale nejraději ten, který pocházel z včelí pastvy na kvetoucích akátech. A pak do toho perníku kápl také něco, co nechtěl nikomu říci: to tajemství prý prozradí jedině svému nástupci, ale až na smrtelné posteli. Když se ho někdo na to zeptal, vždycky se usmál a řekl, že zadělává rosou nasbíranou za svitu měsíce za svatojakubským kostelem, který měl Marcipánek hned nad stavením.

   Zkrátka železnobrodský cáletník byl trochu jiný než pražští perníkáři, po nichž dokonce pojmenovali v dávných dobách ulici vedoucí od Prašné brány na Staroměstské náměstí na Celetnou. Když těsto v jeho dílně na železnobrodském Malém rynku začalo kynout a vonět, chodili lidé rádi kolem jeho dřevěnice a s rozkoší vdechovali líbeznou vůni, která byla dokonce příjemnější než vůně z lékárny, ve které prodávali léčivé herbičky. „To už zase u Jechů pečou," šeptaly si děti. Sbíhaly se jim sliny a nejraději by se snad nastěhovaly k Jechovům do stavení. S dětmi to perníkář uměl. Z táflového perníku jim udělal všelijaké husárky, šifle, pimprlátka, blížňata, kolébku i abecedu, ze které se mohly učit číst jako ze slabikáře. Však měl k tomu také plno forem, které mu z lipového dřeva vyřezával horecký řezbář Vondra.

   A což teprve, když Jech-Marcipánek dělal pouťová srdce! To se mohli mládenci za ním uběhat. Rád dával na srdíčka různé nápisy, které pak měly pro všechny milující mladé lidi zvláštní a kouzelnou sílu a moc:

První lásky outlý květ, dražší je než celý svět.

   Nebo:

Před lidmi se ostýchejme, potají se rádi mějme.
Všechny světa žalosti mění láska v radosti.
Za to srdce perníkové odměnou chci, milá, tvoje.

   A když se přiblížil den některé z okolních poutí, vzal brodský perníkář vůz s plachtou, zapřáhl koníka a jel s perníkem do Semil, Vysokého, Vyskře, Rohozce či do Jablonce nebo Bozkova, kde bývaly poutě odjakživa nejslavnější. A kudy jel, všude to vonělo, jako když kvete jasmín nebo akát.

   Na místě pak roztáhl boudu, vyrovnal na ni srdce, blížňata, šiflata s abecedou a začal vyvolávat:

Kdo má rád svou pannu, dá jí srdce z marcipánu!

   A někdy také:

Přijel z Brodu, přijel z Brodu perníkář až k nám, pojďte, chlapci, kupovati holkám marcipán!

   Ale většinou ani moc křičet nemusel. Lidé se k němu jen hrnuli a za chvíli měl stánek jako vymetený.

   A mohl se vrátit domů a zadělávat znova.

   Tenhle Celestýn Jech měl perníkářství v nejlíbeznějším koutku Brodu, na Malém rynku. Jeho dřevěnici hlídaly ve dne v noci, dvě světice, stojící na schodišti ke kostelu: Marie Karlovská a Anna. Štít Jechova stavení byl napůl ze dřeva a napůl zděný. Zeď natíral Jech každý rok vápnem a trámy, vymazané pazdeřím a jílem, hovězí krví, takže zčernaly, jako by byly ze smůly.

   Ve zděné části domu měl pekárnu s krámkem a malým okénkem, v němž vystavoval všechny své dobroty.

   Perníkář Jech měl kromě dobrého perníku také pěknou dceru Leontýnu. Děvče jako míšenské jablíčko, k nakousnutí. Pomáhala tatínkovi péci, a když zemřela maminka, jezdila s otcem i na okolní poutě a jarmarky. Brousilo za ní plno mládenců, ale ona si se žádným nechtěla začít, protože sudičky jí prorokovaly, že se v mládí dostane do moci všelijakých proradných kouzel.

   Na bozkovské pouti se do Leontýnky zakoukal vodník z Čihadel. Mohou-li tyto bytosti v zelených fráčcích s červenými čepičkami přebývat v rybnících, proč by nemohly žít i v jizerských rašeliništích? Tenhle se jmenoval Pepi Nágl a patřilo mu v Jizerských horách vše, co bylo mokré. A že tam prší hodně, bylo toho vskutku habaděj - a některý rok ještě i o něco víc.

   Když hastrman uviděl perníkářovic Leontýnku, zakmitala se mu očka a zelený mužík zaskřehotal:

   „Tuhle panenku bych chtěl mít . . . a žádnou jinou, brekeke!" A začal se jí pilně dvořit.

   Nejdřív jí začal na Malý rynek nosit květiny, které kolem jeho rašelinišť rostly. A nebylo jich málo. Jednou to byl hořec, jindy vstavač, kropenáč, pryskyřník, arnika a někdy i starček, jemuž lidé na horách říkají kycol a který je dobrý na všechno: na oustřele, na horkou nemoc i na nohy odřené z malých bot. Když to nepomohlo, začal Nágl slibovat:

   „Všemi nejcennějšími kameny z mých hor tě zanesu!"

   Ale Leontýnka nestála o safíry, jizerýny, epidoty, avanturiny nebo chrysoprasy. Chtěla mít od zamilovaného Pepiho prostě pokoj. A když přece přišel, jen se mu smála a smála.

   Ale Nágl začal na Malý rynek chodit stále častěji a častěji. Za čas Leontýna viděla, že se vodníka jen tak lehce nezbaví. Svěřila se se svým tajemstvím kamarádce z Polichna a ta jí dala tuhle radu:

   „Milá drahá, tady ti pomůže jedině lest." „A co mám dělat?" ptala se Leontýna.

   „Pozvi ho dovnitř, pořádně zatop a něco mu nabídni. A pak uvidíš. Neuběhl ani týden a Pepi byl v Železném Brodě znova. Loudil u dveří, do oken házel kytky, na kašnu věšel mašličky, a když ho Leontýnka spatřila, řekla mu s medovým úsměvem:

   „Nestůj, vodníku, pod okny a pojď raději do světnice!"

   Pepi byl rázem jako v nebi, zvlášť když ho perníkářovic dcera vedla po dřevěných schodech nahoru do komůrky. Tam za ním zaklapla dveře a řekla:

   „Tak a tady teď zůstaneš!"

   Vodník se pořádně lekl. Začal bušit na dveře, ale nebylo to nic platné! Navíc v komoře bylo takové teplo, že by i máslo roztálo - a nikde ani kapička vody!

   „Leontýnko, buď tak hodná a pusť mne!"

   Ale děvče jako by ani neslyšelo. Marně vodník tloukl do ostění svýma zelenýma rukama.

   „Leontýnko, pusť mne. Bez vody tady zahynu!"

   Přes všechny prosby tam vodník zůstal pět dní. Jechovi mezitím objeli s perníkem pár poutí. Když je Pepi pátého večera viděl přijíždět od Žernovníka, sebral své poslední síly a zanaříkal: „Leontýnko, budeš mne mít na svědomí. Umírám žízní!"

   „Však neumřeš," řekla Leontýnka, vyšla po schodech, otevřela dveře a vychrstla na Pepiho plný džber vody. „A koukej odtud mazat!"

   Vodník Pepi Nágl, jak byl vysušený, spěchal, až se mu za patami prášilo, a skočil do nejbližší vody. Ta byla v Žernovníku.

   Jím se dostal do Jizery a tou pak proti proudu Kamenicí až nahoru do Čihadel. A tu se pak dlouho kurýroval ze svých nezdařených námluv a ženské proradnosti.

   Ale než suchopýrek znova rozkvetl a než ošlehaná bříza po zimě nasadila nové listy, vodník se zotavil a umínil si, že to tak nenechá. Sněhu bylo na kolik zim, a když se přiblížilo jaro, bylo vidět, že voda dole hodně stoupne, takže může natropit mnoho škod. A navíc začalo pořádně pršet, takže Jizera se v Brodě vylila až na Malý rynek k sochám za Jechovým stavením.

   A na to právě zhrzený Pepi čekal.

   Dravé vody Jizery stouply až k druhému kamenu schodiště, které vede ke kostelu. A vhrkly i do sklepa perníkáře Jecha. S vodou sem připlaval i vodník a hned začal podkopávat základy:

   „To máš za to, že jsi mne bez vody zavřela do komůrky. Teď jí tady budeš mít, až tě to bude mrzet."

   A podtrhával jeden základový kámen po druhém.

   Dřevěné stavení, které se vší řemeslnou dovedností - jak stálo na záklopě - „vyzdvihl jesenský tesař Jan Ssida", se poněkud sesulo. Ale nezřítilo se. Tak byly jeho krovy správně sesazené, i když v nich nebyl ani jeden hřebík. Jen střecha se trochu zhrbatila, asi jako hřbet krávy. Perníkář vyděšeně vybíhal před chalupu a snažil se zachránit; byl přesvědčen, že se mu teď stavení určitě zhroutí. Navíc zaslechl z vln jakýsi výsměšný chechtot. To se Pepi radoval ze své pomsty.

   Ale všechno na světě má svůj konec, i povodeň. Vody začaly opadávat, a když neklidná hladina klesla docela, přišli se sousedé podívat na poškozené Jechovsko.

   „Hlavně, že chalupa stojí a že v ní mohu dál bydlet," řekl rázně Jech a pustil se znova do pečení voňavého perníku. Zase do něho dal devatero koření, zadělal vše rosou, kterou sebral při měsíci na loukách v Polichnu, Popluží, Skaličce, Zámyslí, Pilátce a Ouklíku, a dál z těsta formoval husárky, pimprlátka, blížňata i abecedu pro školáky.

   Ale teď přibyla i další figurka - vodník. Horecký Vondra ho vydlabal z lipového dřeva, jak se mračí; vyhlížel, jako když pepimu z oka vypadne. Když Leontýnka poprvé vytahovala perníkového vodníka z trouby, musela se trošku usmát. Pekla ovšem i srdce a na některých z nich byl tento nápis: Místo mne nechť lásky city toto srdce tlumočí ti.

   Jedno takové srdce si na pouti v Jablonci koupil i sklářský mládenec z Pasek a hned je dal zpátky Leontýnce z Malého rynku. Ta si je ráda vzala a nikomu je už neprodala.

   Na povodeň se brzo zapomnělo, jen hrbatá chalupa stojí v Železném Brodě dosud. A v Jizeře rostou od té doby chaluhy, o nichž se říká, že to jsou vodníkovy vlasy. Prý si je vyrval v Čihadlech ze žalu nad zklamanou láskou vodník Pepi Nágl.

Zpracováno podle:
V.Mikolášek (1996): Ďáblův doktor.