|
dysi za starých časů
přiletěli na Hruboskalsko orli. Kde se vzali, tu se vzali, na vysoké,
.nepřístupné skále si hnízdo udělali a po kraji za čas smutně
prosluli. Byli to ptáci silní, útoční, hračkou pro ně bylo v pařátech
jehně nebo kůzle odnést až nahoru do hnízda. Kostiček se pak našlo pod
skalou dost a lidé marně klnuli zlým ptákům a pěstí hrozili vzhůru
proti jejich hnízdům. Pán svým hruboskalským myslivcům přislíbil
velkou odměnu, kdo by ty ptáky zastřelil. Nešlo to, protože si zvykli
lítat jen ve výši, odkud se na svou kořist bleskem spouštěli a zrovna
tak rychle ji zase do výše unášeli.
Ale brzy se
nespokojili jen se zvířecí kořistí. Jednomu sedlákovi dítě z kolébky
ukradli, když je matka na jarní sluníčko na dvůr vynesla. Matka se s
hlasitým křikem hnala za orlem, ale kdež ho mohla dostihnout! Orel už
byl nahoře ve svém hnízdě a tam ani nejlepší myslivec střelit nemohl.
"Toť jsou hotoví draci" řekl starý děda, a od té doby se
skalám, na nichž orli měli hnízdo, říkalo Dračí skály.
Orlům lidská
mláďata zachutnala, a tak nebylo jedno dítě v hruboskalském kraji
jisto před jejich kořistivostí. Marně hradní pán i okolní sedláci
vypisovali odměny, orlové byli nezničitelní. Střelit se po nich nedalo
a po vysoké skále hladké jako zrcadlo lézt nebylo možná. Tak jen
hleděli se zlostí ke skále, na jejímž vrcholu si orli, králové
vzduchu, klidně hnízdili.
Na skálu hleděl
i malým okénkem ze svého vězení na hradě mladý sedlák. Se sekerou v
ruce se vzepřel drábům, když jeho mladou ženu, po narození děťátka
ještě slabou, chtěli hnát do práce. A tak byl milý sedlák vhozen do
vězení a pro vzpouru proti pánu odsouzen k smrti.
Když jednoho dne
zase do jeho kobky přišel žalářník, dobrý a hovorný stařík, vykládal
mladému sedlákovi, jak jsou orli postrachem kraje. "Nejlepší by
bylo hnízdo jim rozbít, pak by tu už neslídili," povídá na to
sedlák. Stařík se zasmál: "Lehko se ti to, chlapče, řekne, ale kdo
tam nahoru poleze? To aby se zrovna předtím dal zaopatřit, vždyť to je
jistá smrt." Na to ten sedlák: "Já bych se toho odvážil. Po
skalách lézt umím, nadarmo jsem se v tomhle kraji nenarodil, a
havraních a sovích hnízd jsem už jako kluk na tucty vybral. Tady sedím
zavřený a čejkám na smrt. Kdyby mi pán přislíbil, že mi daruje život,
hned bych kraj od těch dravců osvobodil."
Žalářník přikývl
hlavou, ale sedlákova slova za bernou minci nevzal. Až když dravci
zase jedno dítě odnesli, dal se ohlásit pánovi a povídal mu, co ten
mladý sedlák řekl. Pán dat sedláka vyvést z vězení a ptal se ho, zda
by se chtěl odvážit toho, co žalářníkovi řekl. "Proč ne,"
odpověděl sedlák. "Tady čekám na jistou smrt, a kdož ví, zda by se
mi to nepodařilo." Tu se pán zeptal, co by k tomu potřeboval. A
sedlák si vyžádal jen dláto a kladivo, malou pilku a trochu tvrdého
dřeva. Bylo mu vyhověno. "Zničíš-li dravce, dám ti odměnou nejen
svobodu, ale přidám i měšec dukátů!" sliboval pán.
A tak od
příštího dne byl sedlák vždy hned po ránu voděn ke skále, kde se dával
do práce. V jedné skále vždy vyhloubil dvě díry, pak no protilehlé
straně ve skále druhé, do nich vložil otesané kusy dřeva, pevně je ve
skalních otvorech utěsnil a přes ně kladl jiné, kratší a přibíjel je,
na způsob můstku. Práce to byla těžká a zdlouhavá, ale pomyšlení na
získání svobody jej v práci pohánělo.
Dravci dále
loupili, ale můstků přibývalo. Přes tři týdny pracoval sedlák na svém
nebezpečném díle, často 'byl i blízko smrti. Konečně se dal jednoho
dne předvést před pána a povídá: "Zítra budu moci to orlí hnízdo
zničit."
Toť se ví, to se hned rozneslo a příští den
'bylo pal Dračími skalami spousta selského lidu, i panstvo přišlo, a
čekali, co se bude dít. A za chvíli přivedla ozbrojená stráž toho
mladého sedláka, jen tak v lehkém šatě oblečeného, aby mu nic při tom
lezení nepřekáželo. Do ruky si vzal sekyrku, ostří pěkně ozkoušel a
pak si ji zastrčil za pás, střevíce vyzkoušel, zda neklouzají, a pak
si ještě k pasu tenký provaz přivázal, tak dlouhý, jak vysoká byla
skála.
A začal lézt. Vytahoval se obratně z můstku
na můstek, bylo vidět, že tu není poprvé. Stále a stále se menšil
lidem v očích, jak stoupal k vrcholku skály. Až se všem, kteří se na
něj dívali, při pomyšlení na tu výšku točila hlava. A tím více pak
sedlákovi samotnému.
Konečně byl až
nahoře, takřka pod hnízdem, které skálu přesahovalo. Bylo široké,
sestavené z klacků a větviček. Sedlák se narovnal, aby si hnízdo
prohlédl, ale vtom se ozvalo nevlídné zasyčení a orlí samice, která
seděla u mladých, se zahleděla nevrle na drzého vetřelce. Zvedlo se,
roztáhla křídla, krk s hlavou vystrčila dopředu a vyrazila proti
sedlákovi. Ten však nečekal, až jej orlice usmrtí, chytil do ruky
sekyrku a ťal ji po hlavě, takže klesla mrtvá do hnízda. Ještě že se
skály zachytil, tak se sekyrkou rozmáchl.
Když se
přesvědčil, že je orlice mrtvá, chytil ji za křídlo a shodil z hnízda
dolů. Spadla jako pytel k patě skály, kam se hned seběhli lidé a
obdivovali se, jaký to je velký pták. Snadno teď chápali, jak hravě
mohl unést ovci či kůzle.
Zatím však ten
sedlák zatahal za provaz, který měl uvázaný u pasu a jehož druhý konec
držel jeden jeho pomocník. Ten vzal zapálenou svíčku, vložil ji do
malé lucerny a tu uvázal .na konec provazu. Sedlák ji pak pomalu
vytahoval nahoru, opatrně, aby ji o skály nerozbil. Lidé ani nedýchali
a jen zvědavě hleděli nahoru, co se to bude dít.
Když sedlák
vytáhl lucernu až nahoru, vyňal z ní svíčku a tou opatrně zapálil dvě
tři větévky vykukující z orlího hnízda. Po chvilce začaly plameny
olizovat celé hnízdo a vrchol skály zahalil hustý kouř.
Ale to už sedlák
rychle sestupoval dolů. Mohl se totiž objevit orel a tu by se
sedlákovi zle vedlo. Cesta dolů šla rychleji. Tam již na něj čekal
hustý dav a provolával mu slávu.
Všichni se kolem
něj seběhli, poplácávali mu ramena, i hruboskalský pán přišel
potvrdit, že je zase svobodný, a hned mu dal do ruky měšec dukátů,
pěkně naplněný. Sedlák si radostí výskl a bez dlouhého mluvení se
hrnul k bráně, kde na něj čekala jeho mladá žena s děckem na ruce.
Ale dřív, nežli
se opět do rodné vesnice vypravil, vytrhl z křídel mrtvé orlice tři
péra synkovi na památku, aby viděl, až vyroste, jaký táta byl a jak si
získal svobodu.
Za peníze darované pánem si postavil nový
statek, k němu přikoupil pole a žili tu v pokoji až do smrti. Orlí
pera v tom statiku dlouho uschovávali na památku.
A skalám, kde
kdysi loupeživí orli sídlili, se dodnes říká Dračí skály podle toho,
jak je kdysi omen dědeček nazval.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji. |
