|
louho,
dlouho tomu, co v Pelešanech žil chalupník Bárta. Chudý byl jak
kostelní myš, chaloupku měl malou, střechu na stranu po krčenou,
porostlou netřeskem. Těžké bylo živobytí pro Bártu i pro jeho ženu.
Bárta tu i tam u sedláků podělkoval, jeho žena také, a když u těch
nebylo co dělat, chodil do lesa na klestí, aby si alespoň na zimu
zásobu udělal, aby se ženou zimou neumřeli.
Vypravil se tak
jednou do lesa a celý půl den chodil a dohromady nic nenasbíral. Tak
mu tak nějak šlo hlavou, jaký má život neutěšený, jen starosti a bídu.
Usedl s nůší na pařez, hlavu sklonil do dlaní a div že neplakal. Ani
kale neposlouchal, co se kolem děje, když tu mu kdosi zaklepal na
rameno. Bárta zdvihl hlavu. Před ním stál ,nějaký pán, v mysliveckém
obleku, osmahlých lící, v dlouhém plášti a klobouku se zeleným perem.
Tenkými prsty se probíral v černém plnovousu a s jízlivým úsměvem v
černých, uhrančivých očích hleděl na Bártu. "Čeho si přeješ, pane?"
ptal se chalupník.
Pán se zasmál,
jako když křemínky přesýpá, a povídá: "Dívám se tak na tebe, Bárto,
a zdá se mi, že s tím svým životem valné spokojen nejsi." Bárta se
sice podivil, odkud pán zná je ho jméno, ale hořce odpověděl: "Bodejž
bych byl ! Od úsvitu do západu slunce se jen plahočím, nic z toho
nemám a dnes nevím, co budu zítra jíst. Jen suchý chléb a trochu
mléka, to je celé, co dám do úst, a musím být ještě rád, že tohle je."
"Vím, vím," povídá pán. a hlavou přikyvuje, "a proto jsem
přišel, abych ti po mohl."
Chalupník
udiveně povstal a hleděl na pána, jak ten by mu chtěl pomoci. "Inu
tak, uděláme výměnu. Když mi dáš, o čem doma nevíš, z bídy ti pomůžu."
Chalupník
zavrtěl hlavou: že by on měl doma něco, o čem neví? Chaloupka byla
chudá, a tak si myslil, že si z něho pán tropí jen dobrý den, a rád
přikývl. "I tak si to vezmi, jen když nás
vysvobodíš z té prokleté bídy!"
Pán vzal
chalupníkův pytel, až po okraj jej naplnil listím, zavázal a povídá: "Tenhle
pytel si vezmi na záda a rozvaž jej až doma. A pamatuj si, že za
čtyřiadvacet let si přijdu v devět hodin pro ono slíbené."
Než se chalupník
nadál, nebylo po myslivci ani stopy, jen sirný zápach po něm zbyl.
Bártu pojalo neblahé tušení, že to byl čert. Ale mávnul rukou a hodil
si plný pytel přes rameno. Až se prohnul, jak byl těžký. Že však
pánovi slíbil, že se do pytle podívá až doma, potlačil svoji zvědavost
a spěchal domů.
Sotvaže překročil práh dvora, postavil pytel
na zem a zvědavě jej rozvázal. Údivem vykřikl. Pytel byl vrchovatě
naplněn dukáty. Ted' se teprve Bártovi rozjasnilo a poznal, že v lese
mluvil s čertem. S neblahou předtuchou vcházel do chalupy. Když
otevřel dveře, viděl na loži ženu a vedle ní malé děťátko, novorozeně,
které tiše dřímalo, špulíc ústa. Žena se slabě usmála na manžela
a ukazujíc na dítě, tiše řekla: "Podívej se, synek se nám narodil."
Ale Bárta se
neradoval. Jen zchmuřil čelo při pomyšlení, že by tohoto synečka měl
po dvaceti čtyřech letech vydat ďáblu. Jeho žena si to špatně
vyložila, že prý snad z tohoto přírůstku má strach, že bude muset víc
pracovat. Mávl rukou.
"I to nic,
jsem jen unavený, jak jsem chodil po lese, ale teď nám bude dobře.
V lese jsem našel pytel plný peněz, snad jej lupiči pohodili."
Žena se
radovala, že je konec bídy, a otec Bárta musel skrývat svoje starosti,
když si po myslil, za jakou cenu peníze dostal.
Koupili statek,
k němu pole a hospodařili. Dobře se jim dařilo. Synek, kterému dali
jméno Jiřík, rostl jako z vody, rodičům pro radost. Největší jeho
radostí bylo vzít si knihu a prohlížet si staré obrázky. Brzy se i
písmenka u pana faráře číst naučil, a jak dospíval, rád posluhoval při
mši. Brzy vyšel vesnickou školu, a že měl chytrou hlavu, přimlouval se
kantor, aby synka poslali do latinských škol. A tak sedlák Bárta s
těžkým srdcem synka poslal do škol až do samé Prahy. A když potom
synek dospěl, projevil přání stát se knězem, pro ti čemuž ani otec,
ani matka nic neměli.
Léta utíkala,
vysvěcení se blížilo, a že Jiřík měl tak rád rodiče, sám představený
semináře se přimluvil, že byl určen jako kaplan do blízké vesnice. Ale
starého Bártu svírala starost, když se blížil čtyřiadvacátý rok. Žena
to na něm pozorovala, svěřila se s tím synovi a oba společně na otce
udeřili, co že mu je. A tak jim starý Bárta pověděl všechno. Syn se
zamyslil a povídá: "Zrovna v neděli tomu bude čtyřiadvacet let, co
jsem se narodil. V ten den sloužím na Valdštejně první mši svatou.
Když budu do devíti hodin hotov se mší, nebude už čert nikdy na mne
mít právo. Modlete se za mne a vše dobře dopadne." A tak se také
stalo.
Již od časného rána klečeli oba rodiče před
oltářem a horoucně se modlili za synovu spásu. A právě když Jiřík
doříkával "Amen", čert kolem kostela proletěl, až se zvedlo
povětří veliké, podobné bouři. Hrom bil, to jak čert zuřil, že mu
lidská duše unikla.
Ještě když lidé
vycházeli z kostela, zaslechli ve skalách těžkou ránu, jako když hrom
udeří. S údivem si pak ukazovali na jediné skále otištěných pět
čertových prstů, jak se ďábel v rychlém letu skály zachytil. A té
skále se od té doby říká Čertova ruka.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1990): 10 zastavení v Českém ráji. |
