|
 djakživa
mají Krkonoše svého Krakonoše a Orlické hory Rampušáka. Jen Jizerské
hory dlouho neměly svého dobrého ducha, který by je ochraňoval a bděl
nad tím, aby tu lidé nedělali nějakou nekalotu, měli se rádi,
pracovali a množili se i umírali, jak káže odvěký zákon věčné a moudré
přírody.
Sešli se jednou
Krakonoš s Rampušákem a uvažovali, co udělat, aby i Jizerské hory měly
svého ochránce. Prohlédli si nejdřív kopce, louky a skály
od Smrku po Oldřichovské sedlo a přes Černou Studnici až dolů k
Jizeře, kde se do ní vlévá divoká Kamenice a dravý Žernovník.
Pak se zastavili na
dnešním Muchově, tehdy ještě kopci beze jména, a řekli si: „Tady je to
pravé místo. Je odsud vidět široko daleko a dá se odtud vládnout nejen
nad všemi kopci, lesy i lukami, ale i nad proradným lidským plemenem."
Rampušák, který je
mladší než vládce krkonošských hor, se svým starším druhem souhlasil,
a tak Krakonoš mohl začít čarovat.
Nejdříve se na okolní
hory snesla mlha a pak vítr, který se rázem změnil ve vichřici. Ta
začala lomcovat skalami, viklany v horách se začaly kymácet a země se
chvěla, jako by uvnitř tisíce obrů přehrabovaly své poklady. A pak se
právě v místě, kde stáli oba tajemní vládci sousedních hor, náhle
otevřela skála a byl vidět vchod do jakési jeskyně. Když mlha klesla,
spatřil Krakonoš s Rampušákem uprostřed podzemí průsvitnou postavu,
jakoby spředenou z mlh táhnoucích se ve dnech podymy nad kamenickým
údolím. Měla na sobě namodralý plášť, jehož knoflíky byly z jizerského
safíru, a ve tváři vodové oči, ne nepodobné tůním na Čihadle nebo
Knajpě. Voněla již z dálky jehličím a měla dlouhé prsty, podobné
kořenům buků, které nevyvrátí ani ta největší vichřice. Když se jimi
duch dotkl země, cítil každý její sebemenší záchvěv, i když přicházel
až od Bílého Potoka nebo Černické skály.
Když si Krakonoš s
Rampušákem prohlédli ducha, jehož stvořili, obrátil se Krakonoš k bytosti
v namodralé jeskyni a pronesl několik prorockých vět:
„Budeš dbát na to,
aby lid v tvém kraji byl pracovitý a spravedlivý, aby chudým křivditi
nedal a ve vzájemné lásce žil, nespravedlnost a panovačnost aby
trestal a zemi řádně obdělával. A abys mohl zblízka pozorovat život
lidí a zvířat, smíš na sebe brát nejrůznější podoby a v případě
potřeby se můžeš učiniti i neviditelným."
Krakonoš a Rampušák
byli se svým dílem spokojeni a už se chtěli s novým druhem rozloučit a
poslat ho do jeho zelené říše, když si Rampušák, dobrý duch Orlických
hor, náhle vzpomněl:
„Na něco jsme
zapomněli!"
„Copak to je?"
zeptal se' Krakonoš.
„Nevíme, jak mu
budeme říkat . . ."
„Máš pravdu, na to
jsem opravdu zapomněl," přisvědčil Krakonoš.
Byla už noc a
odkudsi z Černostudničního hřebene začala houkat sova své táhlé muhúúú.
„Co kdybychom ho
nazvali Muhu?" napadlo vládce Krkonoš. A při tom už zůstalo.
Zpracováno podle:
V.Mikolášek (1996): Ďáblův doktor. |
