|
 rakonoš
s Rampušákem odešli do svých říší a Muhu zůstal sám ve svých zelených
a zasněných Jizerských horách s jejich bystřinami, rašeliništi,
balvany, jeskyněmi a pralesy.
Nejdřív si chtěl duch
ono území, jež bylo svěřeno jeho správě, důkladně prohlédnout. Vznášel
se nad stráněmi, nad něž tu a tam stoupal kouř milířů; místy se lesem
mihli divočáci a od severu k jihu přes kopce táhli zvonci a
brkoslavové. Muhu zavítal do rašelinišť, kde si všiml malé narůžovělé
rostlinky, rostoucí při kraji rašelinišť, rosnatky. Když na ni sedla
moucha, její květ se uzavřel a rostlina mouchu pozřela. Vládce zašel i
na slunečný svah Černé Studnice, kde pilní lidé mýtili lesy, aby z
nich udělali úrodná pole, a snášeli kameny na hromady.
V jedné vesnici
zaslechl i jakousi muziku. Pořádali tu bál - šejdovec. Muhu nahlédl do
sálu, aby viděl, jak se lidé v jeho říši umějí bavit.
Spatřil muzikanty
hrající na trubky a štěbenec. Tváře se jim nadouvaly a oči svítily jak
baňky-vasrbutelky kristiánovských sklářů. Děvčata se roztáčela a
tanečníci vesele podupávali. Duch Muhu se zalíbením pozoroval i babky
na lavicích, které si mnohdy nezadaly s úsudky přísných soudců na
soudních stolicích. Pivo teklo proudem a před kapelou bylo dokonce
slyšet zacinkat i nějaký ten dukát.
A tu, právě uprostřed
muziky, se najednou vrátil ze světa flíghornista, heligonista,
pozounista a trumpetista Bořivoj Tulach. Pocházel z Radčic, a protože
v Radčicích bylo Tulachů několik, dali tu každé rodině ještě jedno
jméno. Tomuhle říkali Tulachů-Kalců, protože se v jejich rodině
tkalcovalo. Do světa odešel s Nešajdovou kapelou, putoval s ní různými
zeměmi a hrál na zámcích i na venkovských tancovačkách.
Když ho tanečníci a
muzikanti zahlédli, začali křičet:
„Ať žije Bořivoj
Tulachů-Kalců!"
A hned ho zvali, ať si
jde s nimi zahrát. Bořík se nedal dlouho pobízet. Vzal si flíghornu,
tu pak za chvíli vyměnil za pozoun a hned přešel na štěbenec, na který
zahrál takovou polku, že se nikomu ani nechtělo přestat tančit. A hrál
a hrál a jen občas si zašel do šenku, aby svlažil své vyschlé hrdlo.
Chvílemi dal také k lepšímu nějakou historku o tom, co zažil ve světě.
K ránu si řekl, že by měl přece jen jít domů.
A šel tenhle radčický
muzikant pěšinou k potoku, po níž jinak chodí jedině srnky, které se
jdou napít, když tu se před ním zčista jasna objevila jakási zvláštní
bytost. Nebyl to ani člověk, ani vodník či lesní mužík, ale něco
docela zvláštního. Skrze namodralý pláš bytosti bylo vše vidět -
stromy, křoví i kameny. Dívala se na Bořivoje očima namodralýma jako
safír a nohy měla zapuštěny do země, jako by to byly kořeny staletého
buku.
„Jsem duch Muhu,"
řekla postava, „vládce těchto hor. Slyšel jsem tě hrát a viděl
jsem, že máš dobré srdce. Rád bych se ti odměnil. Cestou domů uvidíš
skalisko s jeskyní a v ní dvě panny. Jednu s plavými a druhou s
tmavými vlasy. Dostat však můžeš jenom jednu. Rozhodni se sám, která
se ti bude více líbit."
To je pěkné nadělení,
myslel si muzikant Bořík, ještě jsem se doma ani neohřál, a teď tohle!
Ale třebaže byl dlouhou cestou a vyhráváním unaven, přece jen se na
setkání s pannami docela těšil.
Postava ducha Muhu
zmizela tak rychle, jak se objevila, a radčický muzikant se vydal na
cestu k domovu.
U jedné strmé skály nad
Kamenicí náhle zaslechl dívčí hlásek.
„Pomoz mi,
muzikante," ozvalo se z jakési jeskyně.
Bořivoj Tulachů-Kalců
odvážně vešel do jeskyně a uviděl tam dvě dívky, jedna byla hezčí než
druhá. Vlasy jim splývaly do tváří, jedné zářily jako sluneční
paprsky, a u druhé byly hnědé jako tmavý včelí med. První měla na
hlavě přilbu, jakou nosí muži, když jdou do boje, a u nohou jí ležel
meč, druhá měla vedle sebe srp, jako by s ním právě šla na trávu.
A obě byly přikované ke
skále!
„Pomoz nám,
Bořivoji," prosily ho dívky. „Zbav nás pout a dej nám volnost."
A obě se usmívaly, jak uměly nejlépe.
Ještě nikdy v životě
nebyl Bořivoj v takových rozpacích jako teď'. Dívky jej prosily čím
dál víc, a když už chtěl pouto jedné z nich uvolnit, napadlo ho zeptat
se, co mu dají za to, když je pustí.
„Já ti dám to
nejcennější, co mám," vyhrkla dívka ve zbroji, „svůj meč, abys
mohl vládnout nad tímto krajem a nemusel se nikoho obávat."
Bořivoj se zamyslel.
Nabídka stát se vládcem se mu příliš nezamlouvala, a proto se zeptal
dívky se srpem.
„Co dostanu od
tebe?"
„Nic,"
odpověděla dívka s vlasy jako tmavý med, „já ti mohu zaslíbit
jedině chudobu. Ale za tvou laskavost ti dám svou lásku."
Poslední věta rozhodla.
Bořivoj přistoupil k dívce se srpem a začal jí uvolňovat řetězy. Pak
odešel k druhé z nich, vzal jí meč i přilbu a řekl: „Železo se mi
hodí na radlici a rýč."
A potom rozvázal také
její pouta.
Dívka - teď už bez
helmice a meče - zklamaně odešla kamsi dál do hor.
S její družkou se Bořík
oženil a usadil se s ní na stráních kopce, kterému lidé - protože tam
často přespával vládce těchto hor, duch Muhu - začali říkat Muchov.
Do světa už Boříka
nikdo nedostal. A proč také, když měl doma hezkou a pracovitou ženu a
houf hodných dětí?
Zpracováno podle:
V.Mikolášek (1996): Ďáblův doktor. |
