|
ypravuje se, že v
období křižáckých výprav do Svaté země i v Čechách nebylo jediného
mladého rytíře, který by byl netoužil zúčastnit se výpravy o
osvobození Božího hrobu v Jeruzalémě. Když se k výpravě roku 1147
přihlásil i český panovník Vladislav II., dodal si odvahy i mladý
šlechtický synek, panic z hradu Zásadka, a předstoupil před své rodiče
se žádostí, aby mu dovolili táhnout s křižáky. Rodiče však nechtěli
ani slyšet, měli jen jeho jediného a matka vzlykala, že na výpravu
mohou jít hlavně takoví, co nemají dostatek živobytí, on že má všeho
dost. „Ne maminko, namítal panic", to by nebylo spravedlivé, aby za
osvobození Svaté země bojovali jen chudí. Vždyť vy sama jste mě učila,
že bez vůle boží ani vlas z hlavy nespadne. Bude-li mi osud příznivý,
vrátím se zdráv a nikdo mi nebude vyčítat, že jsem se vyhýbal bojům, k
nimž se druzí ochotně hlásili", „Mluví z tebe pravý rytíř, statečný a
ke všem stejně spravedlivý" chválil syna otec, jemuž se panicova
odpověď líbila, a sám přesvědčil matku, aby synovi v odjezdu
nebránila.
Křižáckou
výpravu však provázel nezdar již od samého počátku. Jen část, ale mezi
nimi i panic ze Zásadky, se probila až do Malé Asie. Tam je však císař
i král nechali na pospas Turkům, sami nasedli na lodě a vrátili se
domů. Opuštění křižáci hynuli hladem, nemocemi a v krvavých bojích. V
jednom boji byl zajat i panic ze Zásadky a odvlečen se stejně
nešťastnými druhy do hradu mocného paši. Panicovi druhové byli brzy
popraveni, pouze on sám, snad proto, že byl nejmladší, snad proto, že
se sličný jinoch zalíbil pašovi, byl ušetřen a přidělen jako pomocník
starému zahradníkovi. Naštěstí byl zahradník dobromyslný chlapík a byl
by rád svému pomocníkovi nějak pomohl překonat těžké hoře. I začal
svého svěřence přiučovat tureckému jazyku a sám se od něho zase učil
češtině, až si docela dobře rozuměli a mohli porozprávět v obou
jazycích.
Večer
po práci sedával panic rád ve stinném altánku zahrady a hrával na
flétnu, kterou si sebou vzal i na křižáckou výpravu. Pašova dcera se
zaujetím naslouchala líbezným tónům flétny a brzy si mladého
zahradníkova pomocníka zamilovala. Přemluvila zahradníka, aby ji
umožnil tajnou schůzku s jinochem, a stařec, který měl svého svěřence
rád, tak učinil. Panic dojatý její laskavostí, jí vypravoval o své
vlasti, o Zásadce i o rodičích. Pašova dcera to poslouchala jako
krásnou pohádku. Tak se oba mladí lidé často tajně scházeli a našli v
sobě zalíbení. Konečně dívka vidouc panicův stesk po domově, navrhla,
aby společně uprchli do krásných Čech. A tak se také stalo. Jednou
když paša odejel opět do boje proti křižákům, vydali se na cestu. Oba
uprchlíci jeli dlouho, mnoha nebezpečím se cestou vyhnuli, a přece jen
šťastně dojeli do Českých zemí a na hrad Zásadku.
Krásně,
veselo bylo zase na Zásadce, když se dívka stala panicovou ženou a
zvláště, když se do roka mladým manželům narodil mladý synáček. Jen
jedinou měli starost, zda je nenajde rozhněvaný paša. A skutečně, když
se paša dozvěděl o útěku své dcery s mladým zahradníkem, sliboval
oběma pomstu a brzy se také za nimi vypravil s trestnou výpravou.
Čtyři roky je marně hledal po všech krajích Evropy až jednoho dne
večer se s družinou zastavil na nocleh v dubovém lese mezi řekou
Jizerou a říčkou Mohelkou. V noci se zdál pašovi živý sen viděl
naproti svého noclehu hrad na skále a v něm svou uprchlou dceru. A
skutečně ráno při rozednívání spatřil naproti na skalním ostrohu hrad,
o němž se mu zdálo v noci.
Na
hradě již dostali zprávu, kdo nocuje v dubovém lese a umluvili se, jak
rozhněvaného pašu přivítají a udobří. V té době roztomilému synkovi
byli již čtyři roky. Toho již dávno před tím učili lásce a úctě k
dědovi a tomu, jak jej přivítat, až jednou ze vzdálené země přijede.
Když tedy ráno rozhněvaný paša stanul s trestnou výpravou před hradem,
vyběhl k němu přes spuštěný most chlapeček, který mu políbil ruku a
vítal jej do hradu jako svého dědečka. V tu chvíli přešla pašu všechna
zlost uchopil hezkého vnoučka do náruče a radostně jej zulíbal. A pak
již přispěchali mladí rodiče a prosili pašu o odpuštění, kterého se
jim také dostalo.
Paša
pobyl několik týdnů na hradě Zásadka, a když se přesvědčil, že jeho
dcera je v Čechách šťastna, odjel uspokojen a usmířen do své země. Na
památku této události nechal paša na místě svého noclehu vystavět
kostelík, který měl na své věži až do nedávna turecký půlměsíc a v
jeho zdivu je dodnes vytesána turkova hlava.
TOLIK
POVĚST - A nyní se pokusme vyhledat její pravdivá zrnka. Kostelík v
Mohelnici nad Jizerou náleží k nejstarším stavbám v Čechách vůbec,
neboť vznikl v polovině XII. století. Jeho románská stavba je natolik
odlišná od ostatních, že se lidé domnívali že je cizího původu. Víme
však s určitostí, že pozdější majitel hradu Zásadka, Václav Budovec z
Budova, byl za svého mládí císařovým velvyslancem u tureckého sultána.
Na jeho dvoře pobyl.několik let a naučil se turecky. Nepravdivá pověst
dokonce tvrdí, že se oženil s tureckou princeznou. Budovec sám rád v
prostředí hradu Zásadka přebýval a možná, že na památku svého působení
v Turecku dal na věž kostelíka místo kříže umístit půlměsíc. Zajímavé
je že půlměsíc byl až do roku 1926 i na domě pod hradem. A zřejmé
spojení těchto skutečností dalo vznik naší pověsti.
Zpracováno podle:
J.Folprecht (2000): Písně a báje z Českého ráje. |
