|
 ad
Sobotkou na zalesněném návrší vypíná se okrouhlá, věžovitá stavba
zámku Humprechtu. Skvěl se nádherou lovčího letohrádku velmi bohatého
knížete, kolem obepínala jej pavlač, z níž otevíral se překrásný
pohled na městečko Sobotku, na roztroušené vísky, zrcadla četných
rybníků, šachovnice polí, lesů a návrší. V zámku uprostřed býval
vysoký sál pro skvělé slavnosti, kolem sálu komnaty s uměle tesanými
krby a okolo zámku obora, jež byla sídlem plachých laní a srn, zlatých
bažantů a tetřívků.
S
knížetem na zámku bydlila jeho mladičká dcera, kterou opatrovala stará
věrná chůva. Často spolu opouštěly zámek a procházely se po oboře,
která skýtala tolik krásných tajemných koutů i výhledů do utěšeného
kraje. O jedné studánce jí chůva vyprávěla, že nemá dna, o druhé zase,
že se tu za slunných dnů vyhřívá had se zlatou korunkou. Ochočené laně
braly potravu z jejích rukou. Veliká obora, obehnaná vysokou zdí, byla
pro ni celým jejím světem a protože neskrývala v sobě žádných
nebezpečí, chodívala panna často sama na procházky.
A
tu jednou zašla do odlehlého kouta, kde na květnaté louce pásl pastýř
stádo ovcí. Slyšela zdáli jeho krásné písně, při nichž ptáci umlkali i
stromy poslouchaly, a všecky sladké tóny patřily jeho bílým ovečkám a
květinám, háji a slunci, hvězdám a měsíci.
„Kdo
tě naučil písním?" táže se panna ovčáka. „Nevím", odpovídá
pasáček. „Zpívám, protože svět kolem mne je krásný, a zpívám, že
všichni lidé jsou na mne hodní", praví pasáček a zadívá se přitom
na ni očima, z nichž zářil slunný den.
„Býváš
zde často?", táže se panna ovčáka.
„Nyní
denně, protože můj otec stůně a nemůže ani na krok vyjíti."
„Naučíš-li
mne zpívat lépe než skřivánek pěje, lépe než slavík zpívá, přijdu zase
brzy", praví a mizí ve stínu stromů.
Často
chodívala panna dolů na květnatou louku, kde pastýř pásl své stádo.
Usedali pod košatou lípou na lavičky, které ovčáček nejměkčím drnem
vystlal a voňavou mateřídouškou olemoval. Jejich jásavé písně nesly se
nad paloukem, ovečky ustávaly v pasení a naslouchaly jim, laně z
houští vybíhaly a přicházely po jasných tónech až pod lípu k lavičkám.
Někdy
se panně podařilo oklamati starou chůvu a za šera prchnouti dolů na
místo, jež tolik vábilo. Tichá jejich písnička rozechvěla hvězdy na
nebi, i udivený měsíc vyvábila. Dcera na zámku dospěla v krásnou
pannu. A tu otec zavolal ji a pln vážnosti ve své tváři pravil: „Choval
jsem tě jako zlato, dcero má, chránil jsem tě jako vzácnou perlu a
pečoval jsem o tebe jako o kněžnu. Rád bych, aby ses jí také stala."
Překvapena otcovou řečí, není schopna ani slova odpovědi. Místo
radosti, kterou otec očekával, naplnila se její duše zmatkem. Ani její
stará chůva nemohla ji rozveselit a potěšit, byt' se o to namáhala
slovy nejvybranějšími a rozumem staré, zkušené a upřímné ženy.
Na
zámku se konají slavné přípravy na zásnuby.
Za
zvuku fanfár přijíždí v lesku a nádheře mladý kníže s četným průvodem
po příkré cestě k zámku. Sesedá z koně, kráčí po širokém schodišti
vzhůru a okázale uvítán knížetem vstupuje do vyzdobených komnat.
Vysoký sál je vyzdoben množstvím květin, na dlouhých stolech
připraveno vše pro slavnostní hostinu, svítí se tu křišťálové poháry a
řezané sklo benátské, třpytí se tu stříbrné příbory a vzácný porcelán,
až odkudsi ze zámoří dovezený.
Slavné
hodování počíná, vůně znamenitých jídel se tu mísí s omamnou vůní
květů. Zvoní přípitky, do zábavy zaznívá hudba a zpěv. Mnoho sezvaných
hostí se tu zmanenitě baví, jen knížecí dcera sedí mezi hostem a otcem
bez úsměvu, beze slova, bez lesku v očích a červené barvy v lících.
Zásnuby končí, kníže ještě téhož dne odjíždí se slibem od otce, ale
bez upřímného přiznání panny.
Je
k večeru, panna odchází, unavena nezvyklým ruchem, záhy do své komnaty
spát. Pod lípou sám, jen s hrozným bolem v srdci, sedí ovčáček. Ze
zámku sem zalétá veselí, zpěv a hudba, která nijak příjemně nezní pro
něho, jen muknu ostře zařezává se do jeho čisté duše. Již nikdy panna
nepřijde, již nebudou písní závodit s májovým sborem ptačím. Ovečky se
na něho udiveně dívají a co chvíli dožadují se návratu domů.
Obloha
se šeří, je plna bílých obláčků, jako by to byly jeho kučeravé ovečky.
V zraku plném slz splývají jeho ovečky s beránky na nebi, beránci
jdou, jdou po modré louce nebes, ovčáčkovi se zdá, že jde za nimi,
vysoko že stoupá, že spolu putují po louce, na níž zářivými květy
planou hvězdy; pak se otvírají veliká vrata a z nich vyjde mu vstříc
jeho známá panna, béře ho za ruku a praví: „Již na tě čekám,
půjdeme takto věčně spolu..."
Hlava
mu klesá na zelenou lavičku a ovečky se ženou samy úprkem domů. Ráno
našli i pannu na zámku v jejím loži mrtvou.
Přešla
mnohá léta, zahynula lípa, zmizely zelené lavičky, ale jméno „V lavičkách"
zůstalo, aniž si mnozí, kteří kráčejí cestou ze Sobotky na Kost pod
humprechtskou oborou uvědomují, že tu prožíval šťastné chvíle ovčáček
a panna ze zámku.
Zpracováno podle:
J.Folprecht (2000): Známé i neznámé pověsti - písně a báje z Českého ráje
... |
