|
si dvě hodiny
severozápadně od Turnova se rozkládá mezi tmavými borovými lesy
památný hrad Frýdštejn. Zub času již značně ohlodal jeho kdysi pevné
zdi a k oblakům tu jen smutně trčí rozvaliny. Jihovýchodně od hradu se
rozkládají Záhorské neboli Drábčí skály, z nichž nejpozoruhodnější je
Drábovna, ohromná skála rozštěpená nahoře ve čtyři menší skaliny. Z
vrcholu se sestoupí do malé jeskyně, na jejímž dně je vyschlá
studánka. Podle pověsti se zde zdržovali loupežníci, bylo to však asi
strážiště, náležející k hradu Frýdštejnu. O této skále kolují
nejpodivnější pověsti. Pojí se k ní i tato legenda.
Jako
i v jiných krajích naší vlasti, tak i v okolí Drábské skály se kdysi
usadila dosti četná loupežnická rota pod vedením smělého a odvážného
vůdce. Široké a husté okolní lesy jim byly bezpečným sídlem, stejně
jako mohutné skalní rozsedliny a jeskyně. Odtud také konali své výpady
do širokého kraje. Před vůdcem této roty panoval mezi obyvatelstvem
takový strach, že ho jinak nepojmenovali než Červený ďábel. Každý se
křižoval už při pouhém vyslovení jeho jména. Nebyl to snad ani
obyčejný člověk, vypravovalo se, že byl prý obdařen jakousi kouzelnou
mocí, neboť několikrát byl již takřka polapen, ale vždy opět jako
divem unikl rukám spravedlnosti.
V
tom čase se pod hradem Frýdštejnem rozkládalo městečko Zásada, nynější
obec Frýdštejn. Nedaleko něho o samotě stála dřevěná krčma se
zahradou, která náležela Jiřímu Zábudovi. Byl to člověk veselý a
hbitý, se srdcem na pravém místě. Neodmítl nikoho. I chudí potulní
hudebníci byli vítáni v jeho zahradě, takže zde hosté vždy našli kromě
dobrého přijetí, jídla a pití také dobrou hudbu.
Ale
co přitahovalo hosty nejvíce, byla Mařenka, pohledná Zábudova dcera.
Právě jí dovršoval osmnáctý rok. Byla hezká jako obrázek a veselá jako
skřivánek, který se vznášel vysoko nad zubatým cimbuřím frýdštejnského
hradu. Od smrti své matky vedla sama celou domácnost a vyznala se v
tom opravdu znamenitě. Však také nejeden bohatý synek z okolí se již
ucházel o její ruku, ale marně. Mařenka již milovala Ondřeje, kamaráda
z mládí, chlapce hodného a statečného. V době, kdy se odvíjí náš
příběh, byl Ondřej již delší dobu na Moravě, kde pečoval o nemocnou
tetu.
Bylo
to v měsíci červnu. Jednoho odpoledne, kdy byla Zábudova zahrada opět
plná, vešel mladý, asi osmadvacetiletý muž. Měl štíhlou postavu,
souměrný obličej, černé oči a dlouhé kadeřavé vlasy. Také oděný byl
vkusně. Sametový kabátec, stažený kolem beder pásem z červené kůže,
dával vynikat obratnému a dobře urostlému tělu. Pohledem přelétl
hlučnou společnost a posadil se se svou loutnou stranou u jednoho
stolu. Pozdravil uhlazeně přítomné, předehrál několik akordů a začal
zpívat, provázeje se na svůj nástroj. Jeho silný, melodický hlas
pronikal až k duši. Když skončil, zdvihli se posluchači a hlučně
tleskali. Však také když šel kolem se svým kloboukem, pršel do něj
déšť peněz stříbrných i měděných.
Když
se vracel na své místo, našel zde Mařenku, která mu zrovna nesla džbán
pěnícího se piva. Vzal jej, a mezitím co pil, nepřestal pohlížet do
očí mladé dívky. "Děkuji", řekla vrátil prázdnou nádobu. A
Mařenka cítila, když odnášela džbánek, jak se jí třásly ruce. Neznámý
ještě zazpíval sladkou baladu o lásce, a když nadešla noc a on
odcházel, musel slíbit hostům, že druhého dne opět přijde. Procházeje
kolem Mařenky, uctivě se poklonil, položil ruku na srdce a rozechvělým
hlasem pravil: "Na shledanou!"
Mařenka
sklonila hlavu, aby zakryla své rozpaky. A když vešla do své komůrky,
zdálo se jí, že pěvec stojí dosud před ní. Jenom nevěděla, proč jeho
pás z červené kůže jí připadal jako namočený v krvi. Druhého dne
přišel hudebník znovu a jeho zpěv byl ještě úchvatnější než včera.
Mařenka utekla do stinného kouta zahrady, aby nikdo nezahlédl její
slzy. V noci pak nemohla spát. Časně zrána vstala, a zatímco doma
ještě všechno spalo, vešla do zahrady. Ale jaké bylo její překvapení!
Mladý pěvec stál s rukama zkříženýma opřen o strom dva kroky od ní.
"Co
zde hledáš?" zeptala se s rozpačitým pohledem. "Čekám na tebe,
protože se mi líbíš. Pověst o tvé kráse se donesla až ke mně a chtěl
jsem se tedy na vlastní oči přesvědčit, že nelže. Nalezl jsem tě však
tisíckrát krásnější, než se vypravovalo, a tvůj jediný pohled rozhodl
okamžitě o mém životě. V mých očích jsi musela vidět a v mém zpěvu
slyšet, jak tě miluji. A nic tento oheň neuhasí. Nejsem však chudý
pěvec, jak se domníváš. Jsem bohatý a mocný, a chceš-li, můžeš mě
následovat. Chceš jít se mnou a stát se mou ženou? Budeme spolu
šťastni!"
Mařenka
ze sebe nemohla vypravit ani slůvko. Pěvec ji uchopil něžně za ruku,
ale ona ji prudce odtáhla a řekla: "Nech mne! Nemohu ti nic
slibovat, jsem zasnoubená!" A utekla do své komůrky, kde se
modlila tak vroucně a hluboce, že otec, který myslel, že ještě spí,
nemohl se jí dovolat.
Odpoledne
byla zase Zábudova zahrada plná, pěvec se ale neobjevil. Mařenka byla
celý den roztržitá a nesvá. Až když se zahrada večer vyprázdnila,
spokojeně si vzdychla a s hlavou v dlaních usedla na lavici. Ze snění
ji vyrušil něčí hlas, který volal její jméno. Mařenka zvedla hlavu a
spatřila neznámého mrzáka, blížícího se k ní se slovy: "Mám ti
vyřídit zprávu. Vrátil se Ondřej." Dívka radostně vykřikla: "Ach,
bud' Bohu chvála! On vyslyšel mé prosby. Ale kde je, proč nepřišel
sám?" "Nelekej se", přerušil ji mrzák, "nemohl přijít,
protože je raněn, ale trochu péče a několik dní odpočinku všechno
spraví." "Ale kdo ho zranil a kde je nyní?" "Setkal se s
Červeným ďáblem, a na mou věru, hájil svou kůži statečně. Leží
nedaleko odtud, v malé chatrči na kraji lesa." "Tak proč
ztrácíme čas, doved' mě rychle k němu!"
Mrzák
se belhal před Mařenkou, jak nejrychleji mohl. Vešel do lesa, ale
sotva tam vkročila i dívka, sevřely jí zezadu ramena silné ruce
nějakého muže. "Co mi chcete? Nechte mne!" "Co chci? Přece
tebe, řekl jsem ti už, že tě miluji!" Zachvěla se, protože poznala
hlas zpěváka. "Proboha, nech mne, jdu za svým snoubencem,"
prosila. "Tvůj snoubenec? Snad si nemyslíš, že ta povídka byla
pravdivá. Vymyslel jsem ji, abych tě přilákal sem. A poněvadž jsi mě
nechtěla následovat dobrovolně, musel jsem užít moci. Já nikdy
nepouštím svou kořist. Jsem Červený ďábel."
Mařenka
vykřikla a padla v bezvědomí do náruče náčelníka banditů, jemuž
falešný mrzák přiváděl právě koně.
Druhého
dne, když se Mařenčino zmizení rozkřiklo, vypravovali otci Zábudovi
dřevaři, že viděli za ranního rozbřesku ujíždět dva jezdce plným
tryskem. První byl zahalen do dlouhého černého pláště a držel na
loktech ženskou postavu, jejíž rusé vlasy vlály větrem.
Mohl
Zábuda nakrásně slibovat odměnu pro toho, kdo by mu naznačil, kde se
nalézá jeho dcera - všechno bylo marné. Ubohý muž k nepoznání sešel.
Mezitím
se Ondřej vrátil z Moravy. Teta mu zanechala malé dědictví a on se
těšil, že bude svým pánem a s Mařenkou se vezmou. Však ho také otec
Záhuda přijal jako svého syna. "Chci, abys zůstal u mě," řekl
mu, když mu dovyprávěl, co se za jeho nepřítomnosti seběhlo. "Budeme
pro ni aspoň plakat dva."
Uběhlo
několik měsíců. Léto pomalu končilo, nastupoval podzim. Zábuda a
Ondřej rozmlouvali jednoho večera u ohniště, když uslyšeli na dvoře
dusot koně. Dřív než stačili vyskočit, otevřely se dveře a do náručí
se jim vrhla Mařenka. To bylo divení a vyptávání! Vyprávěla, že
Červený ďábel s ní zacházel šetrně, ale neoblomně trval na svém
požadavku, aby se stala jeho ženou. Podařilo se jí utéci v předvečer
své svatby. Druhého dne měl být násilně přiveden kněz, aby její sňatek
se zločincem posvětil. Nebýt toho, že se jí podařilo opít strážce,
který ji hlídal, útěk by se jí těžko zdařil a sotva by se kdy vrátila.
O
dva měsíce později, uprostřed zimy, byla uspořádána velká honička na
loupežníky. Ondřejovi, který se mezitím stal Mařenčiným manželem, se
dostalo zadostiučinění, že vlastní rukou zabil Červeného ďábla v
místech mezi Čertovou s Drábčí skalpu.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji. |
