|
yšel si jednou
kozákovský hajný Šimon Staněk na obhlídku. Pěkně bylo, svěží větřík
vanul a z Kozákova bylo do kraje daleko vidět. Když prošel celým lesem
a nikde žádné nepravosti neshledal, usadil se u Studánky, které se
říká Radostná. Hlad se ozval a milý hajný sáhl do torby a vyňal
přesnídávku. Ukrajuje tak chleba, nožem na skývy sýr tvrdý přidává,
který mu žena připravila, když tu za sebou zaslechne v houštině nějaký
šustot. Pomyslil si, že je to snad nějaký pytlák, který mu o život
ukládá. Sáhl rychle po zbrani a otočil se.
Ale nebyl to pytlák.
Z houštiny vyšel nějaký člověk, tmavě oděný, v němž hajný hned poznal
cizince. A potvrdilo se mu to, když neznámý naň promluvil. Lámal
češtinu až běda, a stěží vyrozuměl, že cizinec by potřeboval jeho
pomoci. Více tak vyrozuměl z čilých pohybů rukou, nežli z jeho řeči.
Že však vypadal jinak docela slušně, hajný se zvedl, a že měl již po
obchůzce, cizince následoval.
Šli chvilku lesem, až přišli k
opuštěnému lomu. Co se hajný pamatoval, nikdy se v něm nepracovalo.
Zarůstal šípkovím i drobnými jehličinami, voda stékala po jeho úbočí a
klidno a ticho tu bylo. Jen chvílemi ozvalo se nad lesem zaskřehotání
dravého ptáka, kroužícího nad lesem a hledajícího oběť.
Když vešel hajný s
cizincem do mlází, vroubícího lom, zvedli se na kraji dvě mužské
postavy, a pokročily jim vstříc. Byli to cizinci jako průvodce
hajného, a zřejmě byli potěšeni, že jejich druh přivádí posilu. Jeden
z nich se shýbl k zemi, zvedl nějaký pytel a svinutý provaz, který mu
ležel u nohou, a všichni čtyři se brali do lomu.
Bylo vidět, že se tu
vyznali. Když přišli k hustému křoví, přiléhajícímu ke skalní stěně,
poodhrnul jeden z cizinců křovisko. Zazela na ně černá díra, tratící
se někde do nedozírna v zemi. Jeden z cizinců, kterému ostatní říkali
Beppo, udělal na konci provazu smyčku, kterou si navlékl přes hlavu a
ramena, přehodil si přes rameno dvojitý pytel, v němž to zachrastilo
nějakým nářadím,a rozkřesav křesadlo, zapálil jím kahan, který si
hákem zavěsil na prsa. Podal provaz hajnému a jeho průvodci, usedl na
okraj díry a oba muži jej nyní zvolna spouštěli do tmavé jámy. Brzy
jim zmizel s očí. Za chvíli ucítili nahoře zatahání za provaz, vytáhli
jej na horu prázdný, a nyní druhý cizinec, Benito zvaný, následoval
svého druha. I ten brzy zmizel v propasti na pohled bezedné. Pak hajný
i jeho průvodce usedli u jámy a čekali. Cizinec vyňal z kožené brašny
maso nějaké vyuzené i lahvici vína slámou opletenou, nakrájel maso,
chléb nalámal bílý, tenký, jakého hajný nikdy neviděl. Sám část si
vzal, mocně si z lahvice zavdal a hajnému podal. Nemusil mu dvakrát
říkat, hajný si rád přihnul, ale tak dobrého vína ještě nepil.
Zezdola z propasti
bylo jen chvílemi slyšet cinkání železných nástrojů o skálu a rachot
kamení. Po chvíli kdosi zezdola zavolal. Hajného průvodce, kterému
přátelé Gioachino říkali, se nahnul nad propast a zavolal cosi dolů.
Ozval se mu jeden z druhů, řekl mu asi něco radostného. Gioachino si
sedl, opřel se o strom a zpíval si tiše mezi zuby písničku jakousi
veselou cizím jazykem a úsměvně se na hajného zubil. Teprve tehdy si
hajný všiml, že cizinec má v pravém uchu náušničku zlatou, když
zasvítila v poledním slunci. Víno naň účinkovalo, za chvíli pocítil,
jak jej víčka tlačí a po několika marných pokusech o bdění konečně
usnul.
Probudil se až
tehdy, když jím cizinec lomcoval, ukazuje, že musí společně něco z
díry vytáhnout. Táhli, bylo to těžší nežli oba cizincově, které před
nějakou dobou dolů spouštěli. Na konci provazu se konečně objevil
velký kožený pytel, plný kamení. Po něm pak postupně vytáhli oba
cizince, v tváři sice unavené, ale vesele a spokojeně se usmívající.
Gioachino sáhl do
kapsy, vyňal lesknouti se tolar a podal jej hajnému. Na ústa prst si
položil, naznačuje, že nic nemá povídat o tom, co tu viděl a lámaně mu
řekl, že aby jen přišel za týden zase tam ke studánce, že prý ho snad
budou potřebovat a že mu lépe zaplatí nežli dnes. A pak jen rukou
mávl, aby už šel a aby se zbytečně neohlížel.
Cestou prohlížel si
hajný peníz. Byl to poctivý tolar stříbrný a ten byl důkazem toho, že
se to všechno hajnému nezdálo. Schoval jej až na dno míšku na prach a
nic o tom ženě neřekl, ač pozorovala, že něco mužovi hlavou vrtá a
hleděla všemi možnými ženskými úskoky to z něho vytáhnout.
Když se týden s
týdnem sešel, hajný sebral pušku, váček s prachem a hajdy na Kozákov k
Radostné studánce. Čekal, že se tam setká s cizincem, ale jaké bylo
jeho podivení, když tam nikdo nebyl. „Zpozdil se asi!" pomyslil si
hajný a usedl u studánky. Bylo ticho, stromy jemně šuměly, jako když
na housličky hraje, jaký div, že hajný pojednou usnul. Jak dlouho
spal, nevěděl. Vzbudil se, až když zaslechl nějaký šustot. Otevře oči
a vidí, že se proti němu žene z blízkého houští kozel.
Byl to kozel; že
hajný takového neviděl, veliký jako pěkné tele. Hajný chtěl sáhnout po
holi, aby černého kozla zahnal, ale ten byl rychlejší, nabral hajného,
že sotva stačil se chytit jeho rohů. A už s ním letěl kamsi houštinou
ke skalní stěně, do níž vedla nějaká chodba. Hajný jen se modlil
strachy, aby si o nízký strop chodby hlavu nesrazil. Konečně se chodba
končila v síni jakési prostrannější, v níž stál cizinec z minulého
týdne. Usmíval se a podával hajnému ruku.
Hajný se postavil na
nohy a hřbetem ruky ještě otíral hojný pot s čela. A tu cizinec už ho
zval, aby šel dále. Kratší chodbičkou přišli do větší sluje, dost
dobře světlem mnoha kahanů osvětlené. Podle stěn stály tu dřevěné
lavice a na nich na ošatkách kamení všelijakého drahého, ještě
neleštěného. Cizinec do leckteré ošatky sáhl, kámen ke světlu kahanu
pozvedl a prohlížel, zálibně hlavou pokyvuje.
Pak šli dále chodbou
a tam cizinec jedny dveře hrubé otevřel a vešli do dlouhé místnosti.
Hajný užasl. U stolů tu seděli chlapíci černovlasí čtyři a šlapáním
každý z nich roztáčel kotouč brusu. Na dřevěné tyčce měli zalepen
kámen, který k brusu co chvíli přidržovali, zase prohlíželi, otáčeli a
znovu k brusu přikládali. Cizinec Gioachino sáhl do přihrádky ve
stolku jednoho z nich a vyňal z ní hrst kamenů. Hajný až hvízdl
údivem. Kameny byly jasné jako kapky krve a do drobných políček umně
vybroušené. Konečně zašel hajný se svým průvodcem do menší jeskyně
čtyřhranné, osvětlené velkou tepanou lampou, visící od stropu. Podle
stěny stály tu truhličky menší i větší a když jednu z nich cizinec
otevřel jen namátkou a sáhl do ní, udivil se hajný přehršli zelenavých
kamenů, které s dlaně cizincovy spadaly do truhličky. Cizinec pak
otevřel i jinou truhlu, větší, a z ní vyndal měšec kožený hrubě veliký
a těžký. Podal jej hajnému a ještě posunky více, nežli slovy
naznačoval mu svoje díky. Pak jej vyvedl zase do skalní chodby, kde
jej černý kozel uchytil na rohy a vynesl na světlo boží.
Jako zmámený seděl
hajný u Radostné studánky. Slunce už zapadalo a hajný si uvědomil, že
v podzemí strávil celý den. Poté nahlédl do měšce a dech se v něm
zatajil. Měšec byl až do vrchu plný poctivých českých dukátů. Zvedl se
a zvolna kráčel k domovu. Když stanul na dvorku, vyběhla mu žena
vstříc a s pláčem se mu pověsila kolem krku: „Už jsem si myslila, že
tě nikdy neuvidím," přiznávala. „Celý týden jsme tě marně hledali po
celém hájemství." Hajný vrtěl hlavou, ani pochopit nemohl, že by tohle
bylo možné. Když však ženě ukázal měšec plný dukátů, zaradovala se
velice. V příštích pak dnech zašel hajný k pánovi a požádal ho, aby ho
ze služby propustil. Zdědil prý po tetě nějaké peníze a rád by si
zakoupil kus pole, chalupu a hospodařil tam. Pán se sice podivil, ale
protože to byla věc možná, věrnému sluhovi rád vyhověl. Hajný i se
ženou dlouho ještě žili a hospodařili, ale tajemných cizinců již nikdy
nespatřili. Zpracováno podle:
A.Wenig (1941): V Českém ráji. |
