|
rad Pecka, jenž povstal
přičiněním čarodějné báby, byl ze dřeva a
bydlil tam nějaký pán závistivého srdce. Nepřál svým sousedům, že mají
krásná kamenná sídla, sám však že musí bydliti v dřevěné tvrzi jako
nějaký praobyčejný zeman. Kdykoliv za jasných dnů spatřil honosné
kumburské nebo bradlecké věže, vždy ho píchlo.
„Mají-li moji
sousedé takové krásné mohutné hrady, proč bych také neměl na stavbu
pomýšleti?" říkal si, ale když se mu vrátila rozvaha, musil si
přiznati, že má na to hubený měšec a málo robotníků, kteří by pro něho
lámali kámen, vozili stavivo a práce prováděli. I chodil jako tělo bez
duše, nic ho netěšilo. Jednoho dne mu přišlo do hlavy, že slýchával,
jak lidem ochotně v takových nesnázích přicházejí pekelníci na pomoc,
když se jim s tělem i duší po smrti odevzdají.
„Věru, že bych se
dal také čertům zapsat, kdybych věděl, že místo téhle staré rachotiny
mi postaví pořádný hrad," myslil si. Brzy potom přišla bouřka.
Klikaté blesky přes tu chvíli rozčísly oblohu, nebe se otvíralo, hromy
rachotily, až se země třásla, nikdo nemohl zamhouřiti oka, ani
peckovský pán. I přemýšlel, je-li to pravda, že by mohl s ďábelskou
pomocí provésti stavbu svého nového sídla.
Najednou prásk -
nová strašlivá rána, až se stavení v základech zakymácelo a ve starých
krovech zapraskalo. Kde se vzal tu se vzal stojí před milým pánem sám
kníže pekel a příšerně brblá:
„Zapíšeš-li se mi
vlastní krví, že jsi můj s duší i tělem, zbuduji na tomto vrchu hrad,
že mu daleko široko rovno nebude."
„A kdy bys tu
stavbu provedl?" ptá se pán.
„Ach, to je pro
mne maličkost," vypjal hrdě svá chlupatá prsa pekelný vládce,
„má chasa by to pořídila za jedinou noc." „Není možná,"
divil se pán.
„Přesvědčíš se,"
pravil satanáš, „nebude-li hrad státi od sklepů až po nejvyšší věž
prve nežli kohout třikrát zakokrhá, bude naše smlouva neplatná."
I nerozmýšlel se
peckovský pán a namočiv si brkové pero do vlastní krve potvrdil
smlouvu svým podpisem.
„Zítra po západu
slunce začneme svou práci," pravil ten zlý spokojeně a zmizel.
Druhého dne, sotva
se zešeřilo, nastal v povětří okolo Pecky divoký tanec.
„To se snad čerti
žení," říkali lidé a zalezli do svých stavení, nikdo ani hlavy
nevystrčil. Čerti se neženili - hrad stavěli. Lítali o překot pro
balvany a dělali takový rámus, že lidé nemyslili jinak, nežli že
nastává soudný den. Však i peckovskému pánu z toho bylo úzko. Za dne
teprve mu padlo těžce na svědomí, co učinil, že svou nesmrtelnou duši
zapsal rohatým. Zbývala mu jediná naděje, že ďábel hradu nedostaví
včas. I padl na kolena a vroucně prosil Boha, aby to satanské dílo
překazil a zachránil jeho duši pro věčnost.
Satanovi černí
poddaní se zatím činili, div se nepotrhali. Čert, když chce, to je
panečku pracant! Kde jaký vhodný balvan po okolí, všecko ti rarachové
sebrali, do měchů nacpali a s větrem o závod nosili na Pecku. Hrad
zázračně rostl a bylo viděti, že bude krásný, jenže pána už netěšil.
Zbývalo vyhnati jen
malý kousek věže, když kohout po druhé budil. Ďábel stavitel čekal na
poslední měch kamení, který měl jeden lucihnát přivléci z Bělohradska.
Čekal, díval se k lesu, mohl si oči vyhledět - ale čertiska nikde.
Stala se mu cestou nehoda. Jak se pustil přes Kulatý vrch, těžký
náklad ho táhl k zemi i uvázl o snět. Měch se roztrhl a kamení se
rozsypalo. Ten zlý klel, až sírou vonělo a zemi těžko bylo, ale nic
platno - balvany se koulely, nechť se jakkoli snažil díru sevříti
pazoury. Od té doby je na Odnoži tolik balvanů.
Než se dostal běs ke
hradu, zbylo mu tak málo nákladu, že s tím nechtěl knížeti pekel na
oči. Vtom se ozvalo zdola od jedné chalupy po třetí: „Kykyryký!"
Znělo to vítězně, jako by pták věděl, že svým hlasem pomáhá lidské
duši. Všichni nedobří zmizeli jako pára a s nimi se propadlo i jejich
dílo. Kníže temnoty sázku prohrál.
Nad hájenkou v Hůře
je dosud kámen, který tenkráte čerchmant nesl na rameni, když se mu
pytel protrhl. Je do něho vytištěno jeho rámě a pazour.
Čert pěkně odskákal,
že jeho vinou vládce ztratil svou kořist. Musil zůstati na zemi a
sloužiti v nedalekém mlýně. Luciper ho zrovna tam poslal, protože
věděl, že ho bude mlynář proháněti a nic mu nesleví. Rarach dělal, co
mohl, ale milý pan otec byl kos, pořád si něco nového vymýšlel, co
bylo i ďasu nesnadno provésti. Konečně ho čertovy služby omrzely a byl
by mu rád viděl paty, proto ho poslal na Odnož, aby tam z balvanu
vysekal mlýnský kámen.
Čertisko šlo, ale
když se dalo do práce, vidělo, že to není jen tak. Všecky balvany byly
jako z ocele a nechť vybíral jak vybíral, měkčího nenašel. I jal se
přisekávati ten, který se mu zdál nejvhodnější, ale dláto se mu hned
otupilo. Musil na Horní Javoří do kovárny a potom znovu a znovu. Byl
již všecek udýchán a upachtěn a práce neubývalo. Teprve před večerem
měl horní plochu běhounu jakž takž osekánu. Slunce zapadalo, když se
dal do práce na obvodu, i dostal vztek a mlátil do dláta takovou
silou, že se mu rozlétlo na dva kusy.
„Tohle by žádný
čert nedokázal udělat," odplivl si a funěl, až se stromy na celé
Hůře ohýbaly. Chvilku sedí rohatý pracovník na balvanu, přemýšlí, co
počít a potom si povídá:
„Nechť bude jak
bude, ale do mlýna se již nevrátím." Také se ho tam už nedočkali.
Snad se vrátil do pekelné říše a satanáš ho vzal na milost. Pod Malou
skalou nedaleko Javoří si lidé doposud ukazují na poloobdělaný kámen z
tvrdého slepence.
Zpracováno podle:
L.Mašínová (1941): Staré pověsti a legendy. |
