|
 noho
práce dalo císaři Karlu IV., než obnovil v Čechách mír a bezpečnost a
zavedl pořádek. Strach a nejistota vládly tenkrát i v kraji kolem
Jičína a hory Tábora. V hlubokých lesích se skrývaly loupežné roty,
přepadaly kupce a obíraly je o majetek. Nebylo-li dost bohatého lupu
na stezkách v lesích, útočily tlupy i na pokojný lid ve vsích a
městech. Vybíjely stavení, odváděly dobytek a zanechávaly za sebou
hroznou spoušť a požáry.
Tenkrát
došla zpráva o násilí a loupežích až k Arnoštu z Pardubic, v té době
již pražskému arcibiskupovi. Rota zbojníků vpadla i na jeho statek ve
Starých Hradech a způsobila mu značné škody. Vydal se tedy na
apoštolskou cestu do končin kolem Tábora. Vzal do ruky kříž s umučeným
Spasitelem, který sám vyřezal, svolal k sobě lid z celého jičínského
kraje, pozdravil jej a pravil: "Pokoj vám! Ani vlas nespadne z vaší
hlavy bez vůle Otce nebeského." Pokynul křížem ustrašeným lidem a
vyzval je, aby ho následovali. Dav stoupal vzhůru na Tábor, modlil se
a zpíval mohutným hlasem, který se pochmurně nesl hlubokými lesy. Když
dostoupili na vrchol, pověsil Arnošt kříž na strom a požehnal kraji i
lidu. Prosil Boha o mír a pokoj, prosil o odpuštění za provinilé.
Brzy
nato vtrhl do lesů se svým vojskem rytíř Zdeněk. Před nimi vlál prapor
a na něm kříž Spasitele. Mezi vojáky a lapky se strhl krutý boj. Mnoho
loupežníků po lítém zápolení padlo a zbytek se dal na zmatený útěk. Za
toto vítězství dostal rytíř Zdeněk z Lomnice od císaře hrad a nad
svatým křížem na Táboře postavil dřevěnou kapli. Lupiči zmizeli a kraj
si oddechl. Ale ne nadlouho.
V
zemi se rozpoutala strašná válka. Požáry a plenění byly na denním
pořádku. V ten čas jedna rota přitáhla až na Tábor s úmyslem zmocnit
se kříže, který byl daleko široko vyhlášený. Když jej nenalezla,
zapálila v hněvu dřevěnou kapli. Kam se však kříž poděl, nikdo
nevěděl.
V dobách, kdy ve
Valdicích v nádherném klášteře pobývali kartuziáni, bývalo vidět nad
horou jasnou zář a tajemná světla. Shromáždili tedy otcové valdické
kartuzie mnoho lidí a táhli za zpěvu a modliteb na horu Tábor. Zatímco
lidé poklekli pod širým nebem na temeni hory, kráčeli otcové k hromadě
kamení, nad kterou plálo ono tajemné světlo. Když rozhrnuli hromadu,
našli kříž zářící svatou září. Kříž, o němž se v kraji od nepaměti
povídalo, ale nikdo nevěděl, kam se ztratil. Bylo mnoho radosti z jeho
nalezení. Mnichové jej vzali do valdického kláštera, kde jej vystavili
na oltáři.
Na
Tábor jej vrátili, až když tam byl postaven nový chrám. Ale vyžádali
si na památku alespoň část - dřevo kříže. Spasitelovo tělo přenesli na
nový kříž z fíkového dřeva. Mnoho lidí pak přicházelo v poutní dny o
svatodušních svátcích na horu, aby se mu poklonili. Nejvíce jich bylo
prý v roce 1751, kdy se na obrovské pouti shromáždilo 12 000 lidí.
Zpracováno podle:
J.Velartová (1996): Dalších 10 zastavení v Českém ráji. |
